POPRAVA DUŠE

Snů chodbami jdu v šerém přítmí

jak v labyrinthu podzemním.

Dál zeje prázdnou propastí

a slunce mrtvo zhaslo v chumlech mraků.

Jen černé náspy,

hradby sazí,

kyklopická stavba stínů zoufalství.

A nikde výhled na zeleň panenskou neposkvrněných krajů.

Štkavý pláč zklamaných nadějí prolomuje natlačené vrstvy těžké atmosféry,

voskové květiny sklenníkův uvadají v přívalu studených větrů roztříštěnými tabulemi,

andělé lkají nad smutným hříchem v prachu ponížení,

panny svaté roucha svá rvou a popel sypají na zlatozáři sametných vrkočů.

Tma pustých nocí neplodné zimy dusí křehké stonky květů budoucích jar,

Smrt hýří nad hroby samovrahů bez křížů lásky v nesvěcené půdě.

A v jekot vichrů půlnočních,

z plísní páchnoucích jeskyň zločinů,

proniká temný chorál chroptivých hlasů příšerně mystických litanií k Satanu,

černá mše slaví své orgie na ztupených symbolech Boha,

svatební lože cudných nevěst kal hanobí,

oltáře lesbické lásky halí se v oblaky kadidla,

spasmodické křeče zmítají obnaženými údy nestoudných žen.

A stále divě zní, v skřípotu zubů,

ó Pane náš a Spáso naše,

Satane vševládný,

Vítězi nad Bohem,

Satane nádherný!

Duše v závratích nečistých třese se

jak v deliriu alkoholik sežehlý,

do pekla rozšlapaných snů řítí se

s rachotem hnátů umrlčích.

Hnus a špína valí se dusivým proudem

ve zhustlý vzduch šerých chodeb dnů,

jdu v labyrinthu podzemním

do černa bezvýchodného,

v propasti prázdna.