Poprava v Račicích.

S těžkým srdcem, s péčí mnohou na lících

sešli jsou se města páni v Račicích.

Písmo velké od úřadu přišlo sem,

s veleslavným c. k. vlády výnosem:

„Město vaše historické – bohužel! –

cop a frak váš při pokroku zadržel.

Staré vady, nečistota, šlendrián

hledí, straší doposavád ze všech bran.

Protož ráčí navštíviti na jaře

město, faru, purkmistra i faráře

vládní rada jménem země, zákona

a ten všude přísný dohled vykoná!“ –

Radní páni hrůzou bledli, chvěli se,

jako by už „nos“ tu ležel na míse.

V mysli mžikem proletěli města plán,

a tu povstal, ostře mluvil konšel Jan:

„Já to, milí sousedové, dávno řek’,

kolem nás že mají všude jinší věk.

Co nám řekne milostivá vláda jen,

až přijede na Račice v bílý den?

Ode mne až k domku ševce Závory

leží bláta věru celé prahory;

geolog by skoro nabyl víry té,

že jsme lávou Herculanum zalité.

Před dvaceti ovšem roky předkové

moudře dali usnešení takové:

‚Dá-li bůh a všecko bláto zkamení,

dá se z něho městu dělat dláždění!’ –

Považte však, kdyby mělo náhle shnít,

co se pak má s dlážděním a městem dít?“

Konšel sedl, v udivení každý stál,

žasnul, trnul, čas však pořád letěl dál.

Budoucnost je nade městem truchlivá, –

a kdo ví, co ještě osud zakrývá?

„Ano,“ řekli, „bláto musí z města pryč,

kde však na to, boží rány! vezmem rýč?“

A zas hrozil myšlenek se stavit proud,

leč tu jal se konšel jiný ústy hnout:

„Žádných rýčů! Spravedlnost odvěká

dala nám sem do šatlavy člověka;

vraždil, loupil, darebák byl, vězte to,

purkmistrovi kamna odnes’ na leto.

Co s ním počnem? Nezná dosud ortele,

hrachu sněd už tři v žaláři věrtele.

Suďme nad ním; smrti hoden dávno jest,

čekan se však sbořil, kam ho máme vést?“

Jiskra padla, z jiskry oheň hned se vzňal

a na rozích časně z rána ortel stál:

„Ohlášení všem, kdo zaplatili daň –

a kdo dosud nezaplatil, čísti se to chraň!

Z Javorníka Nepomuckých Vavřinec,

lotr, vrah a všeho druhu zločinec,

podle řádu města Račic ctihodných

propadl jest smrti za mnohý svůj hřích.

Učiněno magistrátu snešení,

aby takto vzal své bídné skončení:

byť by nad ním Bůh se musel rozplakat –

on nám musí bláto v městě prošlapat!“