POPULARITA.

Ve hloubi lesa, kde jen v úzké prouze

se mihne slunce v chvílích večerních,

květ bílý vykvet’, čistý jako sníh,

při suchým listem zapadalé strouze.

Sám kvet’ a sám. A nezachvěl se v touze

po žádném, jemuž vůni svou by dých’,

ni po zlatistých slunce paprscích,

proč kvete, nevěděl, a kvet’ tak dlouze.

U bílé cesty kvetl jiný květ,

školákům kantor chválil jeho krásu,

jej lidé zřeli, jdouce na výlet.

Měl zář a rozhled v dáli, plnou jasu,

a naposledy – s bohem slávy snové! –

měšťáku svadl v dirce knoflíkové.