PORCULÁNOVÉMU MANDARINOVI.

Mandarine usměvavý

v květovaném županě,

jaký rys dnes přemítavý

klade se ti na skráně?

Je ti líto dob,

kdy tu v zlatu kob

s trůnu zíral jsi pln slávy

jako kvočna z kukaně?

Strhali vše se stěn parou,

čaloun, lustry na dlažbě,

stříbra odváželi karou,

ryzost poznat po ražbě;

kde jen vzácný kus,

žid vzal na svůj vůz,

šlechtickou tu slávu starou

prodali jak ve dražbě.

Konve, mísy, majoliky;

obraz, na němž majestát,

gobeliny, zkad skrze fíky

svítí nahot inkarnát,

konsol, stolků, sof

hedbáv, dřeň i kov –

jen ty zbyl jsi neveliký,

nechtěli nic za tě dát.

Ó, to byly jiné časy,

když tu v světel záplavě

viděl’s plesy, viděl’s kvasy,

na rej hleděl zvědavě,

krojů, řádů blesk,

číší třesk, zdob lesk,

štíhlé pasy, zlaté vlasy

splývaly v směs míhavě.

Když jsi šilhal do zrcadla,

kamo z třetí komnaty

občas karrarská běl padla

bakchantčin prs rozpjatý;

neb sad zimní když

střás ti vůně tíž,

nad škeblí kde labuť vadla

touhou v růžích s poupaty...

Z předsíňky své přitemnělé,

s mnohou soškou potvornou,

hlídal jsi sál zlatý bděle,

prostornou jenž hovornou;

kde se někdo šust,

hrálo ti kol úst,

zvlášť kdy abbé v líčko zrdělé

za plentou štíp komornou.

Dnes ti hůř, než v písku lodím,

vous máš svislý jako mrož.

Z trosek, nuž, tě vysvobodím,

za chudý tě koupím groš.

Nemám dvoran sic,

kde bys moh co stříc’,

polibků však, směle to dím,

u nás také plný koš!