Porta coeli.

Jest brána černá, kde má noha vchází,

kdos rozlil moře ticha v důlek malý,

sem v tento kout, a vlny, které hází,

hle, jak by strnuly a jak by stály:

ne, to jsou hroby, kam za ideály

se ponořili mrtví potápěči;

zda nalezli tam, po čem touhou pláli?

a počet jejich roste, vždy je větší

a nejdou zpátky k těm, jenž v slzách tady klečí.

Ó jaké perly ruka vaše sbírá

tam na dně, kudy noha vaše spěje,

a jaký sen se v duši vaši vtírá,

že neslyšíte vzlyk, jenž bez naděje

se nese nad vámi tu přes peřeje,

přes vlny strnulé, přes hroby vzduté;

či jakým kouzlem hloubí ta se stkvěje,

že duše vaše divem jeho tknuté

se odvrátily nám tak přísně nepohnuté!

Kam šli jste touto branou úzkou, smělí,

stín přemítání na sinalém čele;

či jako Jakobovi „porta coeli“

vám v tomto snění rozlétla se cele?

už zříte nebes řebřík, archandělé

jímž spouštějí se na svém křídle bílém

vždy blíž a níže ve tmy zachmúřelé

a vám, jenž plnili jste nitro kvilem,

už úsměv vdechnuli na líci zasmušilém?

Po řebříku, jenž z růží rajských spleten,

vy zvolna vstoupáte už vzhůru s nimi,

už okřívá duch pochybnostmi zhněten

a máchá volně křídly azurnými,

tak skleslé v žití víru, jak se přímí:

ó jaký vzruch, ó síla vytržení,

kam unáší vás volný vzmachy svými?

na bránu edenu, kde rozkoš pění,

on bije perutí a v sladkém roztoužení.

Ach, všecko sněhem lilijí vám zkvetlo,

co bylo hříchem a co vášní bylo,

ve snění vaše lidské teď se vpletlo

vše snění andělské, co v nitru zbylo

slz, vzdechů hořkých, vše se divem slilo

v zvuk písně slavné v hřmící hossiana,

v vše city sladké, jak by srdce bilo;

vy, oblak bílý, jímž zem obetkána,

tak jdete z noci zde v ten zlatý úsvit rána.

Na břehu vašem sedím znaven žitím,

vám závidím sen, jenž vás jímá sladký,

v tom tichu dvojnásob se bídným cítím,

kdy krok svůj od vás obrátit mám zpátky;

jak dlouhý jest jen přece život krátký,

zde hráz, kam vlna zpět jej vždycky smýkne,

když bolesť svedla sem krok jeho vratký;

nechť hněvem křičí a nechť touhou vzlykne,

v to moře mrtvých přec sám živý nepronikne.

Chce duše mír – a zpátky vše nás drží

ten ruch a řev tam v dálce lačný štěká

jak potvora, jež vyšla ze skal strží

a chrastí řetězem a tak se vzteká,

že noha moje obrátit se leká

zde od vás, které věčnost skolébává,

na jejichž rtu již edenu slasť těká,

co noc je vám, jimž z bezdna slunce vstává,

co bolesti je vřed, jež stkvělosť obetkává.

Ó Bože, ptám se, tuto na rozhraní

proč postavil’s nás v starosti a trudu,

proč, Pane, nechal’s, aby v přemítání

vždy člověk cítil hořkosť svého bludu,

jak k jarmu připoutal’s jej na tu hrudu,

jež v propast táhne, touze v život klidný

proč vášeň přidal’s a proč růměn studu

dal’s jeho citu všemu, Bože vlídný,

když chceš jej šťastným mít, proč přece jest tak bídný!

Jak vlny myšlénky jdou mojí hlavou,

na břehu mrtvých sedím; jak se mísí

to ticho míru zde s tou v dálce vřavou,

a myslím, až jen zapadnu sem kdysi,

zda klid též ozáří mé stuhlé rysy;

pak smrť, jež všecko vlídně usmiřuje

sny dětství blahé zas tam v duši vzkřísí:

i slouchám v naději, jak vítr duje,

zda Charon v spuchřelé už lodi nevesluje!