PORTA COELI.

Já vrátil se do tiché klášterní cely

jak holoubek, s kterým se krahujci přeli;

zde po těžkém za duše boji

mé hluboké rány se zhojí

a zastaví kouřící krve tok vřelý.

Ó porta coeli!

Mé jinošství toulá se kolem –

Jak sladko se v růžích a poupatech topit!

V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’

a zachvěl se hlubokým bolem.

Zas na kněžské jaro své zírám –

Jak hořko se v trnech a bodlinách topit!

V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’

a žalostí hlubokou zmírám.

Teď po své se rozhlížím cele –

Co růží, co trnů tu v rozkošném ladu!

V nich Srdce Tvé vidím a k Němu se kladu

tak důvěrně, přítulně, vřele.

Ó Pane, jak láska Tvá hřeje!

Já chtivě ji lokám a svítá mi nebe –

a náhle tak mučivě v duši mne zebe

a tesknota krutá mnou chvěje.

Ach, vidím tam v dáli své stádo! –

Tvá láska ráj sladký mi v ústraní dala,

než za ráj ten ovečky milounké vzala,

jež srdce mé páslo tak rádo.

Ó trýzeň, ó muka, dlít za mříží cely

a ztápět se všecek v ráj lásky Tvé skvělý

a vzpomínat na svaté boje

i na něžné ovečky Tvoje,

jak v pustinách o strast a bídu se dělí! –

Ó porta coeli!