Portrait Minky.

Tvé, Minko, na bělostné šíji

plá skvoucích perel chvějný třpyt,

jak rosa v květů poesii,

motýlci snů kam letí pít...

Jak zardíváš se kouzlem rána,

kdy vznícen východ zří nám vstříc,

mně z lilií a růží stkána

tvá zdá se něžná smavá líc –

V ní tolik vábných slastí dřímá,

co hubiček bych vzal si rád –

až srdce při tom závrať jímá,

když blízko tuší dech tvůj vlát!

A dlouho zrak můj v tvém se noří –

ach, nikdy neumřel bych snáž

jak chvíli tou, kdy svůdná zoří

v kraj duše mé se usmíváš! – –