PORTRAIT.

Tak jako kdys’ vylhaný úsměv má,

zrak podivný a v duši bodající.

Běl ruky zříš, jež hladí... objímá,

sinavé rty, v neznámo žalující.

Tak jako kdys’ i teď žhne plamenem

ten pohled v dál, kam sny jí zabloudily.

O srdci mluví vášní ztráveném,

v němž radosti květ nezkvete už bílý...

A zříš ji zas a černé její dny,

tvář horečnou se zraky zlekanými.

A smutek chápeš těžký, bezedný,

i ostří dýk, jež v šeru svítí jimi.