PORTRÉT BOLŠEVIČKY LIBUŠÍNSKÉ

Vím, přitažlivé kouzlo chová

sen o ráji,

a slibná, hřmotná, velká slova

opájí.

Je tklivé zříti pohled věrný

byť k lotru upiatý.

Jak krásně znělo: Na lucerny

s aristokraty!

A kterak mocně k bolševičce

hřmí příval řečníkových vět.

„Podáme ruku přes hranice!“

„Nebude hoře ani běd!“

Naslouchám. Traktát naučený

chladného ztřeštěnce.

Pohlíží ona, zrak tak zanícený

jak v oči milence.

Je, chápu, snadno jiné spíti,

když v našem srdci chlad.

Je, chápu, snadno zneužíti

a dobývat.

Vždyť vznícen zrak, tvář rozpálená

a zvláštní výraz ten!

Bezbranná volá tato žena:

vezmi mě v plen!

Líto mi, že se slabost tato

o sílu neopne.

Trest srdce stihne těžký, celkem vzato,

že soudu neschopné.

Líto mi, zklamání že přijde,

zklamání bezedné.

Vše ubohé. A nejvíc lidé,

jejichž zrak prohlédne.

Zlý požár vidím v očích pláti,

a přec jsou nevinné.

Svedených možno litovati,

než svůdců nikdy ne.