PORTRÉT DOBRODRUHA

Boj vždycky miloval. A neuhýbal seči.

Boj vždycky miloval. A vlastně nebezpečí.

Propast ho vábila, jež zprava, zleva zela.

Hru hodně hazardní krev nepokojná chtěla.

Tam vždycky spěchával, kde blýská to a hřímá.

Pluk, který k boji ved’, věc sice hájil Říma,

však s klidným svědomím žold bral by druhé strany,

vždy stejně vojácký, vždy stejně odhodlaný.

Krvavý přečkal soud a poražených hold,

vyhraných panství bral, jak voják bral svůj žold.

A v Čechách zemřel pak, jak zlý i dobrý zmírá,

a dravčím pohledem s portrétu na mne zírá.

A dravčí pohled ten, pohrdající raby,

z tmy staleté se ptá: Proč byli jste tak slabí?

Z tmy staleté se ptá: Zda silnější jste teď?

A oči číhají na moji odpověď!

A očí plamínek žhne ze tmy staleté.

Plamínek očí dí: Zas slabí budete?

Víc oči portrétu nemluví, nepoví.

Číhají oči dobrodruhovy.