PORTRÉT JINOCHA LET DEVADESÁTÝCH XIX. VĚKU

Mé království je samota a děs,

a proto budu nocí bloudit dnes.

Dál půjdu s tváří zamračenou, zlobnou.

Tož poesie zhyň, než býti dívkou svolnou.

Mně umění je nezkrocený oř.

Hodiny věčnost bijící dí: „Tvoř!“

A rád bych mluvil Zarathustrů stylem,

než bloudím příliš teskným světa dílem.

Syn národa, jenž hanby necítí,

zlověstně chtěl by do tmy zavýti:

Váš ideál je pro mne příliš malý.

My obzor žabí stokrát proklínali.

Z instinktu nenávidě buržoy

dost nezhloup’ jsem, bych věřil Marxovi.

A vše mne dráždí, co náš průměr těší.

Mám Čechy rád, však hnusni jsou mi Češi.

Teď nad zábradlím chvíle dumavá:

nade mnou nebe, dole Vltava.

Větérek ranní do tváři mi vdechne

a mohu říc’, co nikdo nevyslechne:

Že popíraje, rád bych zjistil klad,

že odsuzuje, mýlil bych se rád,

že klna noci smutné, beze spánku,

rád díval bych se lepších do červánků.