PORTRÉT KRESLENÝ V PARLAMENTNÍ LAVICI ZA HISTORICKÉ SCHŮZE (IV)

Leč náhle objevil se Švehla

a nevím jak a nevím čím

mne uhranul. A ukončím.

Den perný byl. Tož nemáš klidu chvíli

za Afrik poklady ni Asie.

Dva páni v tramvaji zle láteřili:

„Prokletá buržoasie!“

Já pootevřel oči. Šlo to ztěžka.

Na toho pohléd’ jsem, kdo hubuje.

Typ poznal jsem, ten překrásný typ dneška:

buržuj, jenž z mody bije buržuje!

Dernier cri. Ochotný heslo přijat

a zavrhnout, když moda pomíjí,

nadávat zítra na proletariát,

jak spílá dneska buržoasii.

Slovíčka drsná na rty drala se mi,

říc’ dráždilo tě, starý buřiči:

Už čtvrt století ve své rodné zemi

potírám marně čeleď opičí!

Leč den byl perný, těžká víčka.

K osudu prosbu tichou jsem jen vznes’:

Ať příliš nezavrzá korouhvička,

obrátí-li se vítr ještě dnes!

Neblahopřeji k přešlým letům,

neb každé léto, které žijem’,

kus bytosti nám odnese.

Neblahopřeji k přešlým letům,

neb stane se, že kdo žil dlouho,

přežije to, co míval rád.

Neblahopřeji ani k dílu,

neb nad dílem nás může bodat

pichlavý osten zklamání.

Neblahopřeji ani k dílu,

jeť Sisyfův náš úkol vždycky:

vždy nutno znovu začíti.

Než ze srdce Vám blahopřeji,

že přes leta i přes zklamání

v svém srdci zůstáváte mlád.

Že ve dnech hořkých nezhořkl jste,

že ve dnech bouřlivých jste pevný,

víry jste, lásky neztratil.

Nezlomen postoj bojovníkův

a oči, které hledí v zítřek,

šlehají jasným plamenem.

A Vaše víra budí víru.

A Vaše láska lásku volá

a plamen v srdci zapálí.

Sám nebudete. V změně časů

na chvíli triumfuj si záští:

jen lásce patří budoucnost.

Mladosti své bych nelitoval,

ztracených úsměvů svých dnů,

čarovné dny bych obětoval,

zapadlé kdesi v bezednu.

Nelitoval bych ušlé síly,

a nocí, vztek kdy nedal spát.

Nelitoval bych běd, jež byly,

ni těch, jež přijdou jedenkrát.

Jen kdybych věděl, seté sémě

že nepadlo vždy na skálu.

Jen kdybych věděl, že má země

nebude bez ideálu,

že svatý žár se zase vznítí,

jenž zdánlivě dnes utuchá.

Že nelze žít, že nelze žíti.

tak bez víry a bez ducha.

Jen kdybych slyšel jedno slovo,

a třeba hlasem nejtišším.

Ale to slovo, jedno slovo –

kdy toto slovo uslyším?

Svobody dost jste nemilovali,

nežli byla.

Nebyla nikdy jedinou myšlenkou vaší noci,

nebyla nikdy jedinou myšlenkou vašeho dne.

Svobody dost nemilujete,

když tu jest.

Můrou vašich nocí není sen o možné ztrátě.

Můrou vašich dnů není myšlenka na nebezpečí,

lidé lehkého srdce a těžkého stínu,

pro které dnešek nenarodil se ze včerejška,

pro které svoboda nebyla osudná nutnost.

Mezi vámi

s těžkým srdcem

chodí básník.

Miloval svobodu, než byla,

miluje svobodu dnes, když jest.

Miluje, trpí,

logikou věcí.

Máte své ambice, traktáty, kapsy.

A oči ne.

Pod křížem ležíce národa svého

o jeho roucho metáte los.

Buď si jak buď, a těžká sudba padni:

Máte ústa pro svod, ruce pro kořist.

Mezi vámi básník trpí

logikou věcí.

On může ztratit

a vy ne.

V popelu vychladlém marně on hrabe,

snaží se najít v něm jedinou jiskru.

Jaký chlad!

Čím že vás zapálím, studená srdce,

v podmračný den?

K nemilované jak lásku vám vnuknu,

žár vliji v krev?

Táži se, stokráte zoufale táži,

ale vy pod křížem národa svého

o jeho roucho metáte los.

Doubravou kráčel zelenou

jinoch. Měl hlavu skloněnou.

A v ní měl hoře bezedné,

že nikdy už hlavy nezvedne.

Doubravou kráčel zelenou

kmet s bílou hlavou vztyčenou

a říkal hrdý a zpozdilý,

že nikdy hlavy své neschýlí.

Skloněnou hlavu zase vznes’

jinoch než přešel ještě les,

zapomněl naráz mládí žel –

kmet však už z lesa nevyšel.

Pták rozezpíval se na větvi,

utichl, až když přišel soumrak.

Jestliže umru, bratři mí,

den ani noc vaše neochudne.

Zafičel vítr, křehl pták,

svůj konec ukryl v nejhustším křoví.

Zemru-li, vzkvetou růže, mák,

nebude o nic menší život.

Nemyslete si, že zmlká hlas,

protože mroucí rty mé blednou.

Jak lehký van k vám promluvím zas

a snad vám budu mrtev dražší.

Stmívá-li se, tož nemějte strach,

že navždy umlkly chodcovy kroky.

Zatančím jako lehoučký prach,

jakmile nad vámi zasvitne slunce.

Ten den mne přepad’ smutek nevýslovný,

když odcházel jsem znaven ze sněmovny.

Stesk černé skvrny... nebo jak se zove?

Do schůze když jsem spěchal výborové,

stařena v smutku na chodbě tam stála.

Štvanice život náš je vytrvalá,

nutno se rychle vypořádat se vším

a stařeny jsem sobě hrubě nevšim’.

Než když jsme denní vyřídili příděl,

jda k obědu jsem ještě ji tam viděl.

A tentokráte oči mé, dřív’ slepé,

stařeny oné povšimly si lépe.

Je bída, jež se nosí samozřejmě.

„Já potřebuji, můžeš dát. Tož dej mně.“

Leč tato bída byla bědně krotká.

Tušila, málo dobrého že potká.

Mně zdálo se, že chodí stále plašší

od Ananáše k svému Kaifáši,

vždy bezradnější, nesmělejší, tišší.

Toť bída, jež ví, že jí nevyslyší.

Bezmocným postojem tím zaujatý

maně jsem všechny představil si ztráty

a všechny rány, jimiž zasáh’ osud.

Od oběda jsem šel. Čekala dosud.

Na koho, nevím. Klub to cizí byl.

A oč tu prosí, já jsem netušil.

Nemohu říci, pokud byla v právu.

Jen oči viděl jsem a těžkou hlavu

a těžký osud nachýlené ženy.

Na místě svém jsem seděl zamyšlený

a vycházel jsem ze sněmovny trna,

že čiň si co čiň, vykonáš vždy málo.

A celý večer poté se mi zdálo,

že nechce zmizet černá jedna skvrna.

Jsou dny, kdy žal tě zasypává,

ať kterákoli přijde zpráva,

je vždycky zprávou Jobovou.

Jsou dny, kdy všecko tebe raní,

po kapce kapka bez ustání

na horkou hlavu padá tvou.

Jsou dny, kdy za slunce je přítmí,

kdy zhořknou tobě slova, rytmy,

chor lidí, řvoucích svoje „Já!“

Chvíle, kdy s vším se boj tvůj skříží,

nic necítíš než strašnou tíži

a v takové se chvíli zdá,

že vše jsi unes’, co lze nésti,

že přijde, nechceš říci štěstí,

než co je víc než štěstí: klid!

A cosi tobě našeptává,

že po zlých přijde dobrá zpráva

pozdravit tě a uzdravit.

Uklidníš oblohy se modří.

A přijdou lidé čestní, dobří,

zrak jasný budou mít a cit.

A krásná chvíle přijde nyní.

Slunce se roztančí v tvé síni.

Ale ta chvíle nepřijde.

Myšlenky tichnou, sen tvůj také bledne

v tom zmalátnění po zdlouhavé cestě.

Jak příjemný ten klid je odpoledne

v deštivý den v tom cizím městě!

Zrak utkví maně na zeleni svěží,

po zmoklých střechách rozhlíží se vůkol.

Hluk slov zní vedle, na nichž nezáleží.

Jak je to dobré, nemít žádný úkol!

Tvá celá bytost míle oddálena

od všeho, co tě jindy raní, zkruší.

A mezi tebou, světem je jak stěna.

On může rušit, ale nevyruší.

Ty neznáš ho, ty neznáš také lidí

s tužbami jejich, jejich žalováním.

Je pouze úsek, jejž tvé oči vidí,

a před ním nic a pouhé nic je za ním.

Ohlédnu-li se zpět a na ně vzpomenu si,

jak se mi hnusily, jak dosud se mi hnusí

ty duše blátivé, ty duše jako z těsta,

jež zhněte každý den a zvábí každá cesta.

Té beztvárnosti, jež tvar každý přijme!

A posléz v popředí je vždycky uvidíme,

lidi, jichž charakter je nemít charakteru,

přitakovače dne, přisluhovače směrů,

mimikry osudů, již vždy se přizpůsobí,

ty smutné hrdiny přespříliš smutné doby.

Oh, uctívači každé nové modly,

ohlédnu-li se zpět, jak těžko jsme se shodli,

jak těžko bývalo, jak těžko v zemi jest,

kde nikdo nevede a každý dá se vést.

Vy svahy horské, stráně květnaté,

voníte, vábíte a zpíváte,

vy modré hory, sluncem zalité,

zpíváte, voníte a vábíte –

Až navrátím se zase, v sklonu dne,

oč břeh, jejž zřel jsem, v barvách ochudne?

Oč bude kratší, chudší letní den

a oč já sám tím budu ochuzen?

Před zrakem mým se stmívá krajina,

nastává soumrak a noc počíná

a vidím v dálce, vidím ve tmě té

mák, který než se vrátím, odkvete –

Na cestách voněly květiny pestré,

hýřily květy v barvách a vůních

v zahradách, sklenících, na lukách, tůních.

Na horách kvete hořec.

Potloukáš-li se po horských svazích

v podzimních dnech, jež ti přiblíží dálky,

modřejší dálek a modřejší nebe

na horách kvete hořec.

Horami voní, podzimem voní

květ, který vykvetl za chladných nocí.

Únavu stoupání těžko-li zmoci,

vážně ti pokyne hořec.

Usedni na chvíli na horský kohát.

Silně a přísně ti zavoní jeseň.

Oči-li dosud máš, kterak jsi bohat!

Strmou-li cestou jdeš, hrd kráčej po ní.

Horami voní, podzimem voní,

dumavý, vážný hořec.

A mořská pláň tě nepolekej širá,

když hledíš k majáku.

Horoucnost vždycky časně odumírá

v zemi Fajaků.

Nic nezeslabí tak a nevysílí

jak pohodlí.

By přišel ráj, ty k sudbě ani chvíli

se nemodli!

Ráj na zemi! Ty, reku práce svaté,

cestu si proklesti!

Je jako květy vůně jedovaté

sen o štěstí!

Neb šťasten-li kdo, vždy se v hrůze leká,

že vše se zřítí kol.

Hrd na vichřici budiž, jež se vzteká,

a na úkol!

Naproti mému oknu je

památný sloup Panny Marie.

Podlouhlé domy v řadě tisknou úzké

a dláždění je zavlhlé a kluzké.

Na pahýlech stromů cosi jako sníh.

Po náměstí bílý pes se mih’.

A jak tak hledím v rozesnění,

psíček byl bílý a už není;

po náměstí pustém běhá černý psík

kol sloupu, jenž vzdává bůh ví sám zač dík!

Dívám se zamlženým sklem.

Lán za lánem, les za lesem

mi uniká, jak dále jedem’.

A v koloritu vidím šedém

krajinu. Už se večer sklání.

A zdá se, málo požehnání

že dal ten den a mnohý jiný.

Zřím navečerní padat stíny.

Komu že zkveteš, jarní květe?

Na koho, lány, se usmějete?

A komu dáte smírnou chvíli?

Žeň není nikdy těch, kdož sili.

Kdož bojovali za myšlenku,

stavěli kámen po kaménku,

jak trpěli svým velkým snem!

A jak sníh padá na ta lada,

zas nový rov zřím, kde jich řada.

– – Dívám se zamlženým sklem –