PORTRÉT LVA NIKOLAJEVIČE TOLSTÉHO

Má oko studené, jež věci proniká.

Má vousy mužíka, halenu mužíka.

V ty oči zírals od svých mladých let

a nenáviděls, žes moh’ rozumět.

Od mladosti své cítíš jeho hřích:

pokorný slovy, duchem příliš zpých’.

Od mladosti tvé chmurná, tragická

před tebou stála lidskost nelidská.

Od mladosti mu hledě do zraků,

měls velikého dojem soumraku.

Mlád přísně soudil jsi. A dnes bys hůře soudil.

V tom velkém soumraku veliký národ zbloudil.

Jak kdysi vidělo, tvé oko starce vidí,

jenž lidstvo miluje a nemiluje lidí,

s tím zrakem studeným, jenž věci proniká,

s tím vousem mužíka, s halenou mužíka.

Zříš čelo zbrázděné a vrásčitou tu líc.

Že více chápeš dnes, též nenávidíš víc.

Má pohled zarytce, studený jako led.

Krev jeho národa však stříká na portrét.