PORTRÉT MÉ HOSTITELKY

V čas květu Říma, tenkrát za Nerona,

poprvé na tom světě žila ona.

A měla Artemidy pohled tmavý

i Afrodity úsměv shovívavý,

zjev Héřin, sladkou moudrost Atheninu.

Stál palác její v středu Aventinu,

stěn bílý mramor svítil temnem stromů,

(neb veliký park ležel kolem domu,

kde laury byly, fíky, mandlovníky,

olivy šedé, cyparessů šiky

a bílé hermy bohů nesmrtelných –

vzácné to práce řeckých mistrů čelných),

vestibul prošel’s, z celly své tě zdraví

janitor černý, Numiďan to pravý,

a vede atriem tě, jehož stěny

jsou ději z Aeneidy vyzdobeny,

a v jehož středu vodotrysk se tříští;

zem kamenná se mosaikou blýští,

tvé sandály se na ni tiše kladou,

a vstoupíš v peristyl: tu stojí řadou

v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich

od země vzhůru rudých ve peřejích

se vlní růže, kvetou, zeď to živá,

dech omamný z ní těžkým proudem splývá

a nutí snít. Ty růže milovala.

Zde byla ráda. Její rudá palla

se dobře v červeni té odrážela.

Ta zlatými se květinami skvěla,

jež umně stkaly na hedvábném kmentu

osmáhlé otrokyně z Orientu,

nádherné, štíhlé, dar to prokonsula.

Ze šatu toho jemná vůně dula

a tkvěla všude, kudy prošla v letu.

A žila. Dělaly jí toilettu,

ji koupaly a česaly jí vlasy,

stůl vystrojily – potom usedla si,

čtla Ovida, či verše Catullovy,

neb Petroniův svižný román nový,

i listy psala, vtipu pravé skvosty,

vzdáleným známým, přijímala hosty,

i probraly kus nový na divadle

i nový poměr kterés krásky svadlé

i šeptný klep z paláce císařova

i z senátu – a tlumila se slova –

i mudrováno časem bylo dosti

o životě, o duše nesmrtnosti,

o starých bozích, které skepse sžírá –

snům Platona jen byla dána víra,

jej cenily si... Nad tím rozhovorem

by Cicero byl mohl šílet skorem:

to nebyla už dikce jeho čistá,

jich latina už rozrazila zjista

gramatik pouto, mrštně vyskočila

a šípy řeckých citátů kol sila.

Když tesknota ji někdy divná jala,

hadačku známou zavolati dala,

jí naslouchala ve ztrnulém žase

a za chvíli pak všemu vysmála se.

A k večeru, když úpal slunce lítý

za paláců a vrchů klesal štíty,

v nosítkách zlatých Čtyři Afrikáni

po Via Sacra nesli svoji paní;

je stín tam chladivý a vánek svěží

od vzdáleného moře tudy běží,

svět vznešený se potkával tu, zdravil,

ten onen se známým se pozastavil,

i ona často vzkřikla na otroky

a stavila jich stejnoměrné kroky

a na jdoucího kohos kývnouc živě

zvídala svým „Quid novi fertur?“ chtivě...

V měsíci Junia do Bájí jela,

neb ráda šumem vln se opájela

a ráda měla pláně vody valné

a barev hru a horizonty dálné.

Tak žila hrdá, vznešená v tom čase,

neb znala, když dvé božstev potýká se

o člověka, že člověk v ceně stojí...

A tehdy válčil právě v krutém boji

o vládu duší bohů zástup smavý

s tím Galilejským, který přísný, tmavý

bral lidstvu radost, jas a všecko štěstí,

dal rozkoš muk mu, snění o bolesti

a k posile své křižované tělo,

jež po třídenní muce dotrpělo...

V Seville slunné potom znovu žila,

– to vlastně duše její zabloudila

k druhému žití, mihla se tu v letu

a dala brzy ráda s bohem světu. –

V svém krátkém žití ona milovala

oblohu modrou, která denně plála

zlatistým dechem slunečního jasu,

hor modré hlavy, moře všecku krásu

(kam jezdila a snila poblíž břehu)

i barvy stromů, květin vůni, něhu –

však život ne – jí temná zbyla tucha

na žití dřívější kdes v hloubi ducha –

i tísnila ji touha bezejmenná.

A tak se často vrhla na kolena

na chladnou dlažbu šedé kathedrály,

a tmavé oči na Krista se pjaly,

a bílé ruce zvedaly se k němu,

cit nutil ústa k vzlyku bolestnému –

však mlčel Kristus i ti světci šedí,

i boží máť nedala odpovědi –

tak Murillo ji viděl, v duši choval,

a bledou Madonnu svou namaloval.

Po třetí žila v osmnáctém věku.

Antická hlava plna luzných vděků

se skvěla vždycky pudrem sněhobílým.

Šat rokoka byl hávem roztomilým

postavě její; ruce její sněžné

své zvláštní měly živobytí něžné,

ba, každý prst žil zvláštním žitím svojím.

A sama žila živobytím dvojím:

salonů dáma, jejíž bonmots svěží

po celém Versaillu z úst k ústům běží

a zbouzí obdiv, v logice je hbitá,

zná filosofy, poesie čítá,

i o reformách mluví, politice,

útrapách lidu – stále víc a více

ten její salon, jenž se třpytí zlatem,

soupeří slavně s velkým majestátem

královských síní; řadu satellitů

jak dobrotivé slunce na blankytu

svým světlem sytí, prostý lid ji chválí,

básníci píší o ní madrigaly –

květ stvoření. A když se někdy zhostí

vířivých zábav hlučné společnosti,

jde v park a měří, čítá, nakazuje;

své drahé růže sama opatruje

(tak miluje je, ve všech barvách chová),

list každý těší ji i snítka nová;

své stromky zkoumá, zahradníkům káže

to, ono; slabé stonky sama váže

k podpěrným kůlům; raduje se denně

z cestiček písčitých i ze zeleně –

hold přírodě té milované skládá.

Se správcem sama účtuje si ráda

a plat odpustí nájemnému lidu,

když neúroda rodí v kraji bídu.

Tak žila... Když pak hrozná Revoluce

jak bouře snesla v život ten se prudce,

vše smetla, zvrátila a rozdupala

a v trosky teplou krví Nihil psala –

odešla z žití plna ošklivosti

a s tichým steskem k mrtvé minulosti...

Madame Naděžda tmavé oči má,

antický účes trůní nad nima,

a v slunci hraje vlas ten havranní

nádechem lesklé mědě na skráni;

má bílé ruce, každý prst ten – div –

životem vlastním zdá se býti živ,

má rudý šat, to hedvábný je kment

a províjí jej zlatý ornament.

Miluje verše, v duši cítí je

a poesií život sleduje,

i hloubá ráda: mnohý filosof

jí dostal výklad temných svojich slov,

miluje park svůj, svoje cypřiše,

olivy, laury, z květin nejvýše

si cení růže; sladkým parfumem

napouští ráda šatů svojich lem,

by cesta, kudy ona kráčela,

tou vůní ještě dlouho voněla.

Miluje moře, jeho bouř i klid

i barvy jeho, ráda zří je pít

sluneční odlesk; z duše ráda má

oblohu modrou, obzor s horama –

s tím ráda mění města vír a hluk,

povozy, divadla a známých pluk

i salon teplý, vonný, zářící,

v němž zvoní bonmots její sršící...

Miluje osmnácté století,

zná memoiry jeho z paměti,

jím končí pro ni lidstva dějiny –

co po něm – to už chaos jediný.

Všem k štěstí jest, kdož mohou kol ní být,

však ve své vlastní nechce uvěřit...

Má zvláštní chvíle: kam’s se zadívá,

jak socha sedí bledá, neživá,

jen v tmavých očích jí to hrá a plá –

v těch chvílích asi duší její vlá

minulých žití tucha tajemná,

jak slyšená kdys píseň dojemná,

k níž není slov... však přece známe ji,

když tony její někde zachvějí...