PORTRÉT MÉ TETY.

Jak houfy bílých, chundelatých psíků,

drobounkých pudlů s bílou dlouhou hřívou,

hrnou se vlny Vydry*) přes kameny,

válí se, vrčí, štěkají a vyjí,

sráží se v běhu, šlapou převalené,

ti vyskočí a skotačivou pomstou

v hřbet vrhají se ryčným sourozencům;

chvilenku na to smečka divě pádí,

jak v závodu by dostihnout kams chtěla –

a náhle zase do sebe se vpeří

a v bílém chumlu s kamenů se válí...

S mohutných strání staré borovice

se dívají v tu rozpustilou vřavu,

však zvykem jenom, jako ten, jenž vnořen

v sny nitra svého, hledí mechanicky

na věci kolem. Oblouk modrých nebes

přikrývá shora pohádkovou scenu,

a okraj jeho rozřezán je řadou

gotických černých špiček modřínových.

Odkudsi padá proud zlatého prachu

do boku strání. Borovice svítí

rudými těly. Na balvanech šedých

mech červená se. Plody malin visí

jak krve stuhlé krůpěje. V té chvíli,

kdy my jsme v dravé říčce bílý kámen

v stůl proměnili, kladouce tam chleby,

a v sklenky nalévali tmavé víno –

ty, teto moje, na stráni jsi stála

v slunečním světle. Dívalas se kamsi

v sny starých stromů, ztracená tak sobě

i nám i světu. Stálas v bílých šatech

jak nadechnuta na zelenou stěnu,

tvé modré oči byly rozevřeny –

pohádka svěží starých hor a lesů...

Kdyby v té chvíli šli dva dřevorubci

pěšinou dole, tiše hovoříce

o starostech svých, pracích v nitru lesa,

o žití trudném, jaké člověk vede –

zde stanuli by... Starší, přemnuv čelo,

tiše by zašept: – Pravdu měla bába.

Vždy tvrdila nám, že jsou ještě tady.

A mladší díval by se, žasna chvíli,

a potom vzdych by a tak myslil nahlas:

– Kdyby ta víla prstem kývnout chtěla,

rád šel bych za ní, opustil bych matku

i rodný domek v mlčenlivé vísce,

a kdybych věděl, že mi v černém lese

krev vypíti chce rudými rty svými –

i života bych věru nelitoval –