PORTRÉT SMUTNÉ PRADLENY

Mé srdce vidí to. A srdce rozechvělé,

bolavé srdce nesmí mlčeti.

Já tebe ráda mám, však vidím na tvém těle

sled cizích polibků a cizích objetí.

Mé slzy horké dost, by mnohou vinu smyly.

Můj smutek sžíravý snad mnoho očistí.

Já tebe ráda mám, však bázeň bere síly:

snad přešlých objetí jsi dosud kořistí.

Ne, že bys ranit chtěl. Leč já se tolik chvěji,

když v prázdno zrak tvůj kamsi zatěká.

Za mými zády kdes rty něčí snad se smějí,

snad něčí ruka kyne z daleka.

Ne, že bys ranit chtěl, však srdce mé to bolí,

když v moji noc svit slunce nesešle.

A jsi-li zadumán, vím, dumáš o čemkoli.

Já, žel, však bojím se, že myslíš na přešlé.

A jestli promluvíš, cos cizího zní v hlase.

Zrak přivřeš-li, já na vše vzpomenu:

– – Snad nyní žízniv v duchu nahýbá se,

aby se napil z cizích pramenů.

Mé slzy horké dost a přece platno není.

To stigma zůstává, byť ruka znavena.

Já drhnu nadarmo. U řeky zapomnění

tvé tělo myji, smutná pradlena.

A stůňu po chvíli, kdy možno zapomníti.

A stůňu po chvíli, kdy couvne příšera.

Chci znovu zrodit se, chci znovu všecko žíti

a chci mít dnešek svůj, svůj dnešek bez včera!

A řeka minula je kalná tak a němá,

s rmutnými vodami, smutnými vodami.

A voda nesmyje a ruka síly nemá.

V mém srdci láska je, však láska smutná mi.