Portrét ženy

Ta krásná hlava, rozumná a bystrá,

když umně klade důvod po důvodu

ve službách věci! Žačka svého Mistra,

práv průkopnice, v čelo do průvodu

se staví Pallas Athény, pak hrdě na řečništi

se žhavou vírou hlásá úděl ženy příští.

Kdo znáte ji, když odloživši kopí,

zasněna, sama, něžně oči klopí?

Jak slunce na krajině leží úsměv sladký

na drobných rtech, a její srdce, srdce ženy, matky,

na cizí myslí osiřelé děti,

jež chrání pak a vine do objetí,

jak slípka úzkostná se shání za kachňátky.

To vše skryl hrob. Jen stará podobizna

i ducha úsilí i bolest srdce vyzná.