PORTRÉT

Jak z cizí vůle dřímala by roky,

jde světem mdlobně, bez cíle je pout...

Však někdy v běh se mění chabé kroky,

jak přeludu by chtěly dostihnout.

A mládí zaspané jí stoupá k hlavě,

a její ústa, jindy bez krve,

se rozhoří a chvějí nedočkavě,

jak líbati by chtěly po prvé.

Pak z mírných očí bez vášně a zloby

svit divný blýskne, jako z kalných vod

tam světlo potopené volalo by,

jímž ztroskotanec prosí o život.

Jen minuty... Krok vázne... Přelud mizí,

blesk náhlý hasne v bledých duhovkách...

Svět, cesty, lidé, zvířata jak cizí!

A od všech prchá za svůj tichý práh.

Pak pevně uzavře se v čtyři stěny

jak lupič, v němž se hnulo svědomí,

a žár tak zpozdilý a opožděný

prázdnýma rukama tam zalomí.