Poručíku

Již nevídám vás, poručíku,

v kavárnách sedat u oken

a s cigaretou podle zvyku

tam prozívati boží den.

Ni šavlí břinkat na ulici

a knír si kroutit – Sacrebleu! –

a potkáte-li krasavici,

sklo v oko vrážet osláblé.

I úsměšek vám zmizel s retů,

když táhne kolem dělný lid,

a netleskáte v kabaretu,

když zpěvák chce nás urazit.

Co, poručíku, je to s vámi?

Jste nemocen snad? Rcete mi,

jste vy to? Nebo zrak mne mámí?

Dějí se divy na zemi?

Vždyť nechvátí vás už ni kašel,

mrav, česky mluvit, nutí-li,

ba kličky jste a čárky našel,

jež z jména se vám ztratily.

I s uniformy sprchlo zlato

vám hvězd a šňůrek – pravý div,

leč ve vašich čtu očích za to,

co nečet jsem tam nikdy dřív:

Že poznal jste v té válce děsné,

kde tryskala krev potokem,

co je to, když tak člověk klesne,

že bratr je mu otrokem.

Že syn jste zase svojí matky,

a mluva, jíž vás učila,

má opět pro vás půvab sladký,

a ta tam nechuť zpozdilá.

Že pohrdě se lehko zvyká,

kde svoboda nic neváží,

leč teď že může Republika

spát klidně – že jste na stráži!

Ach, poručíku, odpusťte mi,

že setník jste, zřím teprve –

vás oslovit dřív přede všemi,

byl byste zrudl do krve.

A já – nu, víte – k čemu lhaní?

dnes vše to odnes doby cval –

bych dřív k vám nebyl přistoup ani,

ne, ruky byl bych nepodal.

Leč dnes, už pro ten slib váš skvělý,

jež zrak vám plní zářící,

si můžem, o to stojíte-li,

upřímně stisknout pravici.