Poručník.

Sotva měsíc z mraků vstal,

roste za vsí z lůna skal

z mlhy postať šedá,

ohlíží se tam i sem,

hořekuje s povzdechem:

„Běda, běda, běda!“

Ryje půdu hloub a níž:

„Pokladu kdy stihnu již,

jejž má touha hledá?

Poručenský úspor jest,

ukryl jsem ho v kříži cest –

běda, běda, běda!

Poručenci: dětí pět,

klidně leží, já jsem klet;

duch můj věčně hledá,

co jsem tajně uschoval,

střetnu-li vlak, klesá dál –

běda, běda, běda!

Dvě stě dlouhých let co den

vyhání mě z hrobu ven

anděl, hříchů zvěda;

kopám – poklad na úžas

zjeví se – a zmizí zas,

běda, běda, běda!“

Víc a víc se níží důl,

prchá čas, je noci půl,

v rokli bouř se zvedá;

kohoutí zní ze vsi zpěv,

ztrácí důl se – ztrácí zjev –

běda, běda, běda!

Nad zrytými ňadry skal

pluje měsíc dál a dál,

na skráně jim sedá.

Ze skal hloubky úpí hlas:

„Zítra musím kopat zas,

běda, běda, běda!“