Posel.

Sklon nebes v západu rud’ zvolna do krvava,

a večer dolem šel; skvost hvězdný měla hlava

a plece mlžný plášť. Kraj ponořen byl v snách,

dvé lidí při práci jen dlelo v olšinách.

Čas senoseče byl, a chtěli skončit práci

a pod strom košatý v němž dřímali již ptáci,

svůj poklad složili, svou dcerušku; ta spala,

a v malou ručinku jí matka květy dala.

Jak poupě rděla se, leč na zlomeném stvolu,

a velký smrtihlav se nad ní snášel dolů:

co vábilo jej as, zda dítě, či. to kvítí?

Ne, poslem míru byl trudnému.živobytí.

A níž a níž se nes’, až na malé pad’ čelo,

a dítě ze spánku jen táhle zaúpělo,

jak teplý jihu van, jenž žitné pole vlnil,

a motýl uletěl, bylť poslání své splnil.