POSEL.

Plál plný měsíc veliký a čistý

a jak líc smrti zíral stromů snětmi.

Já v zahradě jsem seděl s ženou, dětmi.

Trysk vody zněl, van nehnul květin listy.

V tom u basénu v květech ruch je jistý.

Pes marně chňap, že úsměv na rty slét mi.

Leč když bod chvějný zakroužil v jas ze tmy,

zřím: smrtihlav to, hrůza pessimisty.

Ó, posle smrti, zvěsti konce žití,

ke komu jdeš z nás, koho navštíviti?

A jedno-li ti, u mne stav svůj přelet.

Šetř matky, bez ní konec dětí blahu,

šetř dětí, stojí na života prahu.

Já půjdu klidně. Nemám čeho želet.