POSELSTVÍ MOHAMEDOVO.

Chusrui Parvis, král všech králů,

má v svém sadě dastadžerdském

tři tisíce bujných růží,

jakých jinde nevidět.

A v paláci dastadžerdském

má tré tisíc zlatých komnat,

v nich tři tisíce žen lepých,

jak jich jinde nemá svět.

A z nejkrasších nejkrásnější,

růže růží, luzná Širin,

radost očí, sladkost duší,

něha veršů básnických.

V širé síni má král králů

trůn po otcích poděděný,

drahokamy, zlato září

ve klech slonů indických.

Chusrui Parvis v středu žen svých

na trůně plá jako slunce,

jako slunce, které svítí

v počtu lesklých černých hvězd.

Z krajů světa nejdálnějších

posli kvapem přicházejí,

zprávy nesou od vojsk perských,

o vítězstvích nových zvěst.

Otroci sem nesou kořist

vzatou v zemích přemožených,

vyslanectva stoupají sem

s dary králů poplatných.

V taktu tamburin se všichni

před trůnem až k zemi kloní –

neboť nesmí oči jejich

zřít do lící posvátných.

Náhle člověk v šerém plášti

u stupňů se křesla staví:

– Mohamed ti, prorok boží,

králi posílá ten list. –

Vytasili meče stráže,

tři tisíce žen se chvělo –

ale Chusrui, král všech králů,

usmál se a začal číst.

– Bůh je jeden, totiž Allah,

Mohamed je prorok jeho,

mimo víru není spásy,

všecko jiné klam a mam.

Nemeškej, ó králi perský,

před světlem si nekryj oči,

kdo jde ze slunce, jde z žití,

kdo jde k pravdě, zniká tmám.

Vyvol světlo. Lhůta krátká.

Allah brousí kopí, šípy.

Hledej jej, sic běda tobě,

on-li tebe vyhledá. –

Křížem roztrhl král psaní,

vmet je Arabovi v líce,

Arab kleká, lístky sbírá,

k rtům je zbožně pozvedá.

Odchází. A král všech králů

hlasně rozesmál se za ním,

smíchem zazvonily rety

tří tisíců lepých žen.

Nejjasněj se smála Širin,

nejkrasší ta z nejkrásnějších,

radost očí, sladkost duší,

básníků všech luzný sen.

V hloučku věrných v žluté poušti

vyslech posla prorok boží,

na prsa si složil ruce,

zadíval se do dáli:

– Jak on list můj, říši jeho

bude trhat Allah v krátku –

A ty tmavé oči jeho

s vírou v dálku zíraly.