Poselství

Proto Jsi byla tak krásná,

že tichá i veselá duše

lesů těchto, lučin a rolí a strání

se vtělila v Tebe.

Proto Jsi byla tak krásná,

že toto nebe,

chvílemi jež je tak blízko,

toto veliké modré zrcadlo hor

ve Tvých se zhlíželo očích.

Proto Jsi byla tak krásná,

že’s měla zářnou hlavu zlatovlasou,

tvář rodu, již viděl zázračně Manes...

Hle, paprsek světlý, v němž se obráželo

slunce mé země!

Proto Jsi byla tak krásná!

Jakže bys tedy mohla zapomenout

na mne, na nás, na smavou zemi,

jež Ti pozemský, zářný šat stkala

z tajemných sil svých k větší Tvé slávě?

Jakže bys tedy mohla teď zapomenout

na obraz vroucný, jenž důvěrně skryl se

na dně Tvých očí, na dně Tvé duše?

Na veliký, smutný bratrský kruh

vás minulých, vás příštích –

i nás

živých... rvoucích se... bloudících... teskných...

zde dole, zde dole –

jakže bys mohla zapomenout?

Jak závratně rychle a tiše spěješ

v ohnisko skvoucí spravedlnosti!

Nekonečnostmi, věky letíš

prostorem, jenž nemá míry!

Jak se vzdaluješ, jak se Ti ztrácím!

v kapku vesmírné rosy se mění

nebohá země v dohledu Tvém:

kapka, jež rychle se vypařuje!

A přece se chvěji a prosím za ni,

za Tebou posílám rychlého posla

horoucné modlitby své:

V ohnisku skvoucí Spravedlnosti

před velikou Soudcovou tváří

za spásu duše země i rodu,

obraz jejíž tam přineseš v sobě,

vzývej a pros!

Je nám tak třeba proseb přečistých dětí...

vroucnosti jejich nepřemožitelné...

přímluvy čisté a silné...

By odtud vzešla vláha v kořeny bytosti naší,

pro niž nadchází okamžik jednoho potřebného:

síly a čistoty duší!