POSELSTVÍ.

Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ,

a já jej radostně přijal...

Kdybys i prosila, nedám ho zpět,

nevrátím, neprodám za celý svět

něžnou tu kytičku fial!

Ty Jsi k srdci přitiskla,

než-li’s je poslala ke mně;

Tvá celá duše vytryskla

do té jich vůně tak jemně;

svěceny jsou Tvým polibkem,

tak jako slunka zlatým rtem

v jaru je svěcena země...

Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ

vlastního jara a mládí:

zda-li ho navrátit mohu Ti zpět,

když jsi můj život a celý můj svět,

když se již máme tak rádi?...

Však u Tebe co vykvetlo –

což, jest-li u mne tu svadne?

Ten kvítek toužil na světlo –

a moje rty jsou tak chladné...

Ó, přivinu jej na hruď svou,

ať ze plamenů, jež v ní žhou,

naň aspoň červánek padne!

Ty’s dala mi květ, ó, spanilý květ,

obraz to bytosti vlastní...

Na mém on srdci teď bude se chvět,

ale, než zetlí tam – po mnoho let

my zatím budeme šťastni!

Byly to jen tři fialky,

svázané hebkými vlásky,

milenci pozdrav do dálky,

poselství od jeho krásky:

ale, když jsem je ke rtu zdvih’ –

zadychlo ke mně jaro z nich

zpěvánkou upřímné lásky!

Ó, beru jich květ, ten spanilý květ,

něžnou tu kytičku fial:

Ty’s mi je poslala, Ty Jsi můj svět,

a Tobě tisíckrát navrátím zpět

vše, co z jich daru jsem přijal!