Pošetilé plání.

Ten náš jinoch pouhý rozum byl,

Jiným v lásce rady poskytoval;

Do lehké se děvy zamiloval,

Pochybuji, by mu jaký zbyl.

Lituje ho vůbec dobrý lid,

Že je třeštěným tak šípem boden,

Že byl předce lepší lásky hoden,

Hledá v kalužině blaha byt.

Zbudil se v něm ještě horší pud –

Osten žarlivosti, podnět vzteku,

Tráví tak dni v potýkavém jeku,

Jeho žití jest jen pouhý trud.

Jeden z přátel ouklad nasadil,

By mu vysvětlil předc její lehkost;

Ale považte si jeho křehkost:

Nastraženost sám jí vyzradil.

Ke všemu ji ještě odprosil,

Prohlásil ji za nejnevinnější,

Nad ni že zde není onačejší –

Povrhelem se i honosil!

Žije, jako lásky otroci;

Outrpnost s ním mějte! ale komu

Není žádné rady, jistě tomu

Není také žádné pomoci.