Pošetilost pověry.

Vít a Tomeš do města šli,

měli přijít k hraběti,

který právě panství koupil

a chtěl oba viděti.

Cestou byli málomluvni:

každý myšlénky měl své,

zdaž mu také tento hrabě

panské sady pronajme.

Od města tu povoz jede,

při něm kráčí stařena:

vlasy bilé, oko jasné

a v duši je blažena.

„Hle tam, Víte,“ – – Tomeš praví, –

„baba jde na rozcestí;

pojďme domů: potkat bábu

znamená prý neštěstí.“

„Nebuď bláhov,“ – Vít zas na to, –

„z mysli pusť tu pověru

a pojď se mnou ku hraběti:

já mám v něho důvěru.“

Ale Tomeš měl svou hlavu,

z půl cesty se vrátil zpět,

a jen Vít šel cestou dále,

s hrabětem chtě rozprávět.

Hrabě vlídně vítal Víta,

ukázal mu matku svou, –

a Vít poznal starou paní,

kterou potkal před chvílkou.

Stařenka se Víta ptala,

kdeže Tomše zanechal

a velmi ho litovala,

že tak na pověry dbal.

Na to dlouho hovořila

tiše něco se synem,

až se oba srozuměli

na úmyslu jediném.

Vít byl hnedky poslán domů,

aby s Tomšem přišel zas,

že dostanou opět sady,

a to prý na delší čas.

Když zas přišli ku hraběti,

list o nájmu byl jim čten:

Tomeš stál jak u vidění,

a sám Vít byl zaražen.

Stará paní, kterou oba

potkali na rozcestí,

chtěla Tomši dokázati,

že to není neštěstí.

A protož si vymínila,

že v tom listě státi má,

oběma že hrabě sady

na dvanáct let v nájem dá.

Ale Vít, že nedbal pověr

a zpět s Tomšem nechtěl jít,

má své i Tomšovy sady

potom na vždy v nájmu mít.