Positivismus.

Sám s družinou svých snů jde básník světem.

Co věřit a v co doufat? – Není duchů.

Vzduch andělů se nezachvívá letem,

jen padající listí zní mu v sluchu.

Mha nesplývá víc na postavy stinné,

jež Makbethovi zastoupily cestu,

pahýlem suchý strom lhostejně hyne,

gnom s kahancem se neobjeví v klestu.

Svět prázdný jest a pod sobectví maskou

se tají cit a chlad probíhá kosti,

a duše chví se těžkou nad otázkou:

V čem je tvá poesie, budoucnosti?

Je v ruce pilné, jež svůj osud tvoří,

je v křídle dějin, které vichrem letí,

je v lesů hukotu a bouři moří,

je v lásce žen a ve úsměvu dětí;

je ve všem, co se hlásí ku životu,

je v číši, z které nadšení žár tryská,

je v svalu ruky, ve vrásce a potu,

kde ret se líbá, kde se ruka stiská;

je v slze, která přes tvář bledou splývá,

je v svatém hněvu, v touze po volnosti,

ba je v té bázni, s níž tvá duše snivá

se nechce sříci cetek minulosti.

Však dolů s nimi, bez soucitu dolů!

to vetchý háv, juž časy přes něj spěly;

však z lidské práce, radosti a bolu

ti tryskne pravá báseň – člověk celý!