POSLÁNÍ

Háj celý zdříml nad rozkvetlým svahem,

jen slavík ještě zpívá na keři,

a ve večerním vzduchu svěže vlahém

tak sdílně voní douška mateří.

Ty, po dni horkém tiché příměří,

kdy vroucí sloka zpověď začíná –

ne, srdce mé ni písni nesvěří

jak tragická je někdy nevina!

Vtom temný vítr zved se prudkým tahem,

ó marně slavík s větrem soupeří!

Tma němě černá stojí před mým prahem,

tma velitelsky zírá do dveří,

v své těžké zbroji, v slitém pancéři

sem vyhrůžný svůj pohled upíná –

ne, srdce mé ni noci nesvěří

jak tragická je někdy nevina!

Neb ono ví, jak v zraku nad vše drahém

svit náhle blysknout může ještěří,

a cítí s hrůzou jakým temným blahem

je láká v zmar a věčné zášeří.

Teď černo kolem zákmit nečeří,

jen smrti dech dům celý prolíná –

ne, srdce mé ni mrtvým nesvěří

jak tragická je někdy nevina!

Den hrozný minul. Půlnoc udeří.

Slyš, rozuměj, má lásko jediná:

Mé srdce ani tobě nesvěří

jak tragická je někdy nevina!