POSLÁNÍ DO ČECH.

V tvář mrazem šlehána a s čelem uzardělým,

sněhem, kde hluboko tkví stopa krvavá,

do vašich objetí a k vašim srdcím vřelým,

ó, bratří, přátelé, dnes blíž jde Morava –

jde krokem nesmělým, tak od přírody tichá

jak čistá jiřička, již z hnízda plašili,

a v okno paláce, kde všecko teplem dýchá,

vám klepe, maličko byste ji vpustili.

Neb těžce zemdlena je štvaním vlčí chátry,

jež v pouti za vámi jí v cestu vběhla kdes,

té chudé nepřejíc, by vyhledala bratry,

a pomoc volala, než kroj jí v závěj kles’...

Ó, slyšte, slyšte ho, ten výkřik osamělý,

jímž divně zachvěla se zimní krajina,

kde stojí uštvaná, zrak v slzách stopen celý,

a po vás, přátelé, svou náruč rozpíná.

A je cit hluboký, jímž za vámi jest hnána:

chce sestrou být, kde brat jí ruku podává,

chce býti ramenem, jímž byla vyzdvihána

by s vámi koruna svatého Václava – –

Je v jejích vzpomínkách tak velký idol jeden,

je Praha veliká, to srdce všechněch nás,

a v ní zpěv sbratření, jímž veliký lid veden

dům zlatý vystavěl si, plný velkých krás.

A ve svých modlitbách má tiché jedno přání:

by jeden paprsek z té velké krásy pad’

do mraků Moravy, by mohla v odhodlání

též slovu českému krov vlastní budovat,

krov milý nastokrát a přístřeší jen prosté,

víc láskou zlacené než zlatem cimbuří – –

Ó, bratří, přátelé, už pomoc, pomoc noste,

než obzor do mračen se více zachmuří!

Vždyť, co chce Morava, jak sami byste chtěli,

je těla vašeho a vaší duše díl,

tluk srdce jejího váš celý je, ó, celý,

tep žití vašeho a krev je vašich žil –

krev, která prolita už v mukách nastokráte,

teď kypí k životu, jenž brán jí bez práva –

a když jí srdce své a ruku svoji dáte,

své brázdy uhájí si Česká Morava!