Poslání Hviezdoslavovi.

Po dlouhé době přátelská mi ruka

Tvůj přinesla zpěv nadšený a silný.

Dík za všecko! – Však orlí zrak Tvůj sdílný

vše z výše zří pod úhlem věčnosti.

Chtít osud opravovat – nová muka

je strojit sobě, v troskách vlastní dílny

pak hledat sebe – pouhou marností.

Tož bratrsky dlaň za vše Tobě tisknu

a místo díků jen si v tichu stýsknu.

Ne, příteli, já aspoň o tom nevím.

Mne neposlouchá nadšen národ celý,

ten za jinými hesly jde, já smělý

jsem příliš málo žvýkat mu je zas;

já spokojím se rád úsměvem děvím,

jenž nad mou písní řídce osamělý

se kmitne čtenářce mé z vlhkých řas,

a věř to, jedno dívčí srdce jaté

mi nad laury jest vysněné i zlaté.

Ne, příteli, té slávy tolik není,

jak v básnickém snu zdá se Tobě býti,

mé prosté jest a jednotvárné žití;

co plálo v srdci, ztuhlo po letech.

A všední starost, všední utrpení,

boj o groš, za kterým se davy řítí,

pro existence denní shon a spěch,

to rub je mince, jejíž se líc směje

růžemi lásky, laurem epopeje.

Však nechci žalovat. Tak býti musí;

svůj osud každý od kolébky vedl,

já líp svůj utvářit si nedovedl,

to vina má, ji nutno až v hrob nést.

Vše vyzpívat, co dáví, rve a dusí...

Kdo jako Ty jsi příbojem zlým bředl,

zná hloubky vod, však též zář jasných hvězd;

na výši té my v lásce, ve souzvuce

poctivci chudí stiskneme si ruce.