Poslání Karamzina k *.

Druhu můj! chtě stoupiť v šumný svět

S líbeznou a čistou duší svojí

V jarním květu mládeneckých let,

Rád by mluvil o tom s musou mojí,

Čeho každý hledá na světě,

A co věčně lidem v předmětě,

O čem rovně povoleno soudiť

Učenému, jako nevědě,

Bohatci, i komu jest se troudiť

V plášti chodeckém a obědě,

Na stolicích slávou okroužených,

I v chaloupkách sedlských utěšených,

Na čem naděje se u lidí

V každém země prouhu postavuje,

A co smutných srdce obelšťuje,

Ale ach, se v nikom nevidí!

O štěstí je slovo. Událíme

Pod větví se k oné jívině,

Prochladou své city osvěžíme,

Tam i rozmluvou se nasladíme

V líbezné té musám tišině.

Druhu můj! I jesti k víry hodnosti,

Aby deset tisíc bylo mnění

Učených libomudrckých pření

Ve spisovnách šedé dřevnosti

O prostředcích šťastně tuto žíti,

O prostředcích útěchu najíti?

Ale tak jest; není v počtu chybeno.

Thales, Chylon, Pittak a Stylponi,

Diogeni, Plato a Zenoni,

A co jiných světu viděno,

V dílnách, chrámích, sadech zrozkošnělých,

Na bečkách a kobkách zatemnělých,

O nejvyšším blahu mluvili,

Smrtedlníky k štěstí vábili

Svému – berlami se žebráckými,

Bradami se klnouc svěcenými,

Že plod pozemního svršenstva

V sadu moudrosti jich bráť se může,

Že v něm netlelý květ blaženstva

Svěže kvete jako pyšná růže.

Slova kázala se překrásná,

Jen že nebyla i souhlasná:

Jeden křičel: stoupej sady!

Druhý: ne, ne, pojdiž tady! –

A co Gréci? zabývali se,

Učeným rozepřem smáli se,

Začasté i snem je zvouce.

My též po jich stopě jdouce

Toho věku dočekali se

Mnoho o té věci šumu, sporu

Od nejedněch nových hrdecův,

Kterým často bez rozboru

Dáno jméno mudrcův.

Oni také svatě zaslibují

Přímý k štěstí ukázati sled,

Ale v tvář ho sami nespatřují,

Živou pode jhem, jak všickni, běd,

Živou, hořké slzy z očí tratí,

Jimiž tíše osudovi platí

Za to právo mudrcemi slout,

O štěstí vynášet v knihách soud.

Nelstěme se klamem obraznosti,

Hledajíce v světě blaženosti!

Spíše, druhu můj, ty dobudeš

Divotvorný filosofský kámen,

Než věk bez bolesti probudeš.

Iapetův syn étherný plamen

Člověkovi krádí s nebe snesl,

Ale štěstí jemu nepřinesl,

Ono v úděl nám se nedostalo,

A tam s Jupiterem pozůstalo.

Vzdychej, touži, není k platnosti!

Osudové řekli: budiž světe

Bydlo přízraků a marnosti,

Kde v běd mnoze bláha málo květe!

Řekli – ihned šumnou ochotou

Marnosti vše na zem spustily se,

Hrdinové v brni strojili se,

Jsouce jati slávy krásotou;

Mečem mávajíce poletěli

Usmrcovat lidí v zábavu,

Jedni trůnu chtíčem zahořeli,

Druzí býť i v chrámě k odivu;

Jedni drze vesly šumícími

Rozdělili pěnu dalných vod,

Druzí chtivě rukami mocnými

Otevřeli v zemi temný chod,

Světlého by prachu hrstku vzali –

Matné domněnky všem hlavu spialy.

Vítěz nad národy mohutnými,

Vládce nad zeměmi bezčíslnými,

Jehož čelo bleskem věnčeno,

V duševném předc mraku umdlévá,

Sám i sebe tajně často ptá,

K čemu na výsosti stupně kráčel,

K čemu v krvi lidské laury smáčel!

Smělec Ameriku odekryvší

Pouti žádné k štěstí neodkryl,

Indy okovami zaklíčivší

Sám též okovami sklíčen byl,

Vedl i skonal život v utrpení.

A ten skelet drkotající,

Který nezná užívati jmění,

Prostřed něho v touhách žijící! –

Ale kdo můj druhu s ouplností

Vlny přečte v mořské hlubině?

A kdo představí nám v kartíně

Ničemnost všech zemních pečlivostí!

A co dělať? V lesův pustině

V nevědomé skrýši žel se hostí,

S světem zbožně na vždycky se prostí,

Kdy k neštěstí svět jest takový;

Ouve, anachoret v příkroví

Pustém šťastlivější jiných není!

V samém strasti zemské zapomnění

Jeho duše ujediněná

Němým zrakem obehrazená

Poustává, klesá, vadne;

Srdce tesklí v hrudi chladné,

Čím se zajímati neznajíc;

Hejno oblud v adské hrozlivosti,

Plodův dušní jeho pustotnosti,

Divův hrozných milionové,

Zmije létající, drakové

Nad ním šustí křídly šumějíce,

Um pak jeho strachem ztemňujíce; –

V té on strasti život skončuje!

Takový ten svět jest podměsíčný:

Ač v něm blaha málo domuje,

Ač v něm hoře spůsob mnoholičný:

Jednak my předc pro něj rozeni,

Duší, umem k tomu dařeni,

A v něm dlužni do skonání býti.

Hleďmež jej si tedy sladiti,

Nejméně, jak možno, toužiti,

Raději, jak možno, tíše žíti,

Bez všelikých marných žádání,

Pustých, blýskajících nadání;

Ale co kde najdem příjemnosti,

Užívejme toho v ochotnosti.

V pustých lesů hlubokosti

Bývá nejkrásnější anemon,

Kdy úkradkou vyjde on

Prostřed písku, v samotnosti;

Ve mhle, v kormoutlivé mrákotě

Jest papršlek slunce veselejší;

Dobra na zemi je v sporotě,

Ale proto ono – tím milejší;

To buď srdcem našim zisk a plen.

Kdo můž býti málem spokojen,

Není smyslův, chtíče nevolníkem:

Bohactva i slávy pochlebníkem,

Kdo jest duší přím jak postavou,

Po blahu se v koráb nevydává,

Ani s moře lodí očekává,

Nechvěplí se větrů zábavou,

Pod sluncem se ve svém domku kryje,

Pro dnešek jen vždycky v dnešek žije,

A své mysli neprostírá dál;

Kdo se lidem přímo v oči dívá,

Tráveniny v nápoj nenalívá,

Aniž kdy se trudné práce bál;

Koho blaží prochodiť se v poli,

Komu oddech v znojném čase mil,

Kdo se rukou, umem, neb jakkoli

Požitečna jiným učinil,

Kdo jest na příjemnou službu čil,

Žije milovaný v šťastném snětí,

A jest otcem dobrých, milých dětí;

Kdo, kdy skuka, musy přizývá

S něžnou jejich druží, milostkami,

Své i cizí chvíle sladívá,

Prosy nebo veršů zabývkami,

Od čistého srdce směje se

(Pravo směje se, ne hřešno)

Nad vším, co se jeví směšno:

Tentoť světem klidně béře se,

Nežádá, by zhasli jeho dnové

Od jedu neb mečů hubících,

Tomu světem svět, ne peklem slove;

Prostřed trnů život kolících

Růžemi ten pouť svou květí,

Odtušení najde bolestem,

Čas večerní s usmíváním vstřetí,

A v půl noci usne tichým snem.