Poslání na Slovač.

Jako starší bratr praví k sestře mladší:

Rád mám tebe, dítě, měl bych ještě radši,

kdyby, kdyby, kdyby rozumět mi chtěla

duška tvoje sladká, písní rozšumělá.

Jsi tak malá, milá v hor svých pestrém věnci,

jsi tak sladká, zpěvná jak tví jarní ptenci,

jsi tak plna něhy v kolébce své zlaté...

Nevím, nevím, nevím, co jen nás to mate...

Jako švarný šohaj praví k svému děcku:

Rád mám tebe, dítě, máš mou lásku všecku,

ale měl bych radši duši tvou i tělo...

Kdyby, kdyby, kdyby chápat jsi mne chtělo.

Jsi tak snivá, tklivá, tisíc bájí v oku,

tisíc zvěstí na rtech, jež se tkají v sloku,

tisíc vděků každým údem tvým zřím hráti...

Nevím, nevím, nevím, jak tě milovati!

Jako starý dědouš praví k vnučce svojí,

s vínkem modré chrpy která před ním stojí:

Děkuji ti, dítě, jsi tak dobrá, milá...

Kdyby, kdyby, kdybys líp mne pochopila!

Vidíš, je to lehké jako rybka v řece,

vidíš, je to sladké, vždyť jsme svojí přece,

vidíš – snad to půjde, chtějme oba pouze...

Nevím, nevím, nevím – ale hynu v touze!