Poslání na Slovensko

Slovenko, Slovenko, matka naše pláče

a Tvůj zpěv po horách jak veselé ptáče!

matka pláče, volá: „Kde jsi, dcero moje?“

a Ty z chladné dálky: „Nejsem více Tvoje!“

Kdo, když matka pláče, vesele si zpívá,

kdo, když matka volá, chladně jen se dívá,

kdo se sříká vlastní staré matky svojí,

toho se i samo slunce dotknout bojí!

Matka vlast tak chuda, ztrmácena!

dlouhou prací ruka její třesoucí se,

dlouhým žalem hlava sněhem lesknoucí se –

což Tvým srdcem nehne ubohá ta žena?

Hanba nám, když sami matku nesživíme,

věru že my pomoc také neprosíme!

ale matka volá, ruku k srdci klade:

„Pojď již, dcero, nechť Tvé čelo slíbám mladé!“

Vždyť jsi v srdci dobra, nebuď v dálce chladné,

sic Ti vlastní srdce jednou hořem zvadne!

Chuda jsi, však mlada a máš oko jasné

a v Tvém srdci bují steré písně krásné –

nechceš s matky čela zahnat mračno tísní,

nechceš její staré srdce zahřát písní?

Či snad z chudoby Tvé, sestro naše tichá,

vzrostla Tvoje cizá a mrazivá pýcha?

Nejchudší jsi ovšem z chudinké rodiny,

ale sestrou naší slední do hodiny,

slední do hodiny, k vzdechu poslednímu

můžeš bratry vinout ku srdci svojímu –

či nemáme dosti ran po těle celém

z bojů, v nichž jsme Tebe chránili svým tělem?!

Či se za cizího hodláš, sestro, vdáti,

za cizincem jíti a nám s bohem dáti?

My tu ovšem vzdechnem: „Dej Ti pánbůh štěstí!“ –

v oblacích však havran jinou píseň věstí!

Nevidíš, že vůkol země žízní prahne,

a že od západu černé mračno táhne?

Věru než se Tvoje nevinná šíj sehne,

slovo času v Tatrách již se v hrom rozlehne!

Má tatranský orel paní své se ptáti:

„Či smím s bratry Tvými v jednom šiku státi?

či mám s bídným supem trvat u pokoji

a pak oči klubat mrtvolám po boji?“

Slovenko, Slovenko, bojím se o Tebe,

sestro moje drahá, chraň Tě dobré nebe! –