Poslání na Slovensko. (I.)

Smutně nad Zvoleni slunečko se kloní,

smutně bystřeň vzdychá v pěkném Horehroní,

smutně starý Dunaj probíhá svou dráhu,

smutno kolem Nitry, Řevúce a Váhu.

Slovač v tuhé dlaně těžkou hlavu klade,

vzdech a slzy v chýžkách, vzdech a slzy všade;

uplakané oči trudně před se hledí,

a na prahu vrátek stará bída sedí.

Rozedraná huňka kryje její plece,

dřevěnou si jehlou „krpá režné vrece“;

hojže, kterak chvátá! Snad že v době ranní

do neznámých krajin půjde „na pytání“?

Čím že se to stalo, čím, můj milý Bože!

Prorývá-li Dunaj hněvem svoje lože,

anebo ten šarkan hrozný, černohlavý,

šuhaje slovenské a děvušky dáví?

Ba že jest to šarkan; dobrá srdce trhá,

v černou propasť hanby zlaté hlavy vrhá,

matkám děti loupí a vrcholem hany

zas a zas blkotné mění na šarkany!

Horší odchovanec nežli šarkan prvý,

vlastní rod svůj hltá, vlastní matku drví,

a ta matka strachem chvěje se a třese –

a své zlaté děti sama k sluji nese! –

Běda, mamko, běda! Slovači má drahá,

proč že vlastní krví sytíš toho vraha?

Viz jen, kterak hrozno rodu v prsou ryje,

ach, mamuško, rozštěp hlavu oné zmije! –

Či Ti hlávku Tvoji vrazi nezdrvili,

či Ti svobodičku zlatou nezabili,

či se nepokryli luhů Tvojich květem,

či nevzali zvonky s hrdélek Tvým dětem?

Či Tě nestopili ve slz kalném ronu,

netruchlíš jak v písku slabý pramen Hronu,

či chceš chladně snášet Svoje pokoření,

či juž na led přešlo srdce Tvého vření? –

Či nevzala dosti zášť nepřátel smělá,

či Tvým synkům hvězdy neodnesla s čela;

či Tvým dcerkám party nestrhala s kštice,

či Ti netepala kněze v bledé líce?

Či těm chýžkám vrazi bible nepokradli,

či neořou pole slovanskými rádly,

či nesžehli hojnou salaš na polaně,

či nezhnětli všecko ozrutné jich dlaně?

Čili nezavřeli – ó jak srdce bolí –

mužům hrdou dvoraň, dítkám skrovné školy?

či Ti neshltali ďábelskými vzdory

z uzavřených skříní lásky úděl sporý?

A ty lhostejna jsi! Věř, to v srdce bodá –

nedbáš, tuchneš, mlčíš – škoda je Tě, škoda!

Vztek a zášť se kupí, hněv a lesť se množí!

a Ty jenom vzdycháš: „Ej, po vůli boží!“

Milá duše moje, to Ti nezpomůže,

Tvoje zpěvné vzdechy jsou teď plané růže;

chceš-li zahnat bědstva nad Svým horským týnem,

musíš do šarkana Paromovým klínem.

Vidíš, od Sibíně, od Sadu a Kluše

pěkně křídla vznesly poraněné duše,

vznesly je a ruče za svým právem letí –

což k nim nepřidáš se k ochraně Svých dětí?!

Přidej se k nim chutě, netrať pláčem krásy,

k čemu marné rváti zlatoplavé vlasy,

k čemu rváť je sobě? rvi je Svému vrahu;

tak jen bída prchne z rodinného prahu!

Přidej k nim se ruče! Slyš, po drahné době

třesoucím se hlasem, zlatá, volám k Tobě:

Což nemůže hrozit ruka ukovaná?

Vsedni na Tátoše, vyleť na šarkana!

Porubej tu šelmu, moje drahá duše,

s těmi od Sibíně, od Sadu a Kluše.

Neotálej déle, vždyť ne z duše citné,

„jenom z pilné ruky naděje Ti kvitne!“