Poslání sv. Martina.

Opět na svém bílém koni

svatý Martin jede k nám,

z mračen háv mu bedra cloní,

vichr vlaje, kam ho skloní –

k lesům, polím, dědinám!

Velký svátek jeho jména

slaví v tanci každá ves,

jeseň pouze, stará žena

prchá před ním ustrašena,

jde se ukrýt v dálku kdes...

Vítají ho malé děti

od záhrobně chýžek svých,

radují se, kterak letí

z jeho pláště drobné smetí –

ach, to už je první sníh!

V šatě dlouho nebývalém

září náhle každý krov,

chumelí se v městech valem,

svatý Martin ale cvalem

dále pádí na venkov...

Jako přízrak jede v šeru,

sám jsa v kraji docela;

ohlíží se – na mou věru! –

juž tam za ním na severu

jeseň všade zmizela!

Zastavil se, půdu zkouší –

daleký má ještě cíl!

Přál by si mít na bělouši

křídla, jak ti chocholouši,

které jízdou vyplašil!

Však, co dole cestu hledá –

s hůry zatím se všech stran

rozlila se chmura šedá,

a z ní s křikem v let se zvedá

černé hejno lačných vran...

Nevidět kol ani v pravo,

ani v levo, ani v zad,

všecko pusto, všecko tmavo,

zvíře frká nedočkavo –

minuli se dráhy snad?

Světec sáhl po svém meči,

na jeden ho dobyl ráz:

ťal jím před se jako v seči –

a juž ve tmách jasno věčí

prosvitlo, a sviští mráz...

Jako divem tichne v pláni

chumelice bouřící,

mžitkou slábne vichru vání –

kůň se dal zas do klusání

po ztracené silnici.

Slunce tryská z mlžných moří,

blankyt svítá oblohou –

jezdce líc jak nachem hoří,

v taktu zvoní jeho oři

zmrzlá země pod nohou...

Rozhalil se obzor celý,

bude krásný, jasný den!

Nad závěje třpytnou bělí

jako dech se pára dělí,

z úvalů se tratíc ven.

Aj, tu jezdci v temném oku

bleskla pýcha – ruče stisk’

ostruhami koně v boku –

a jak vichr náhle z kroku

v šílený se pustil trysk!

Letí – letí – jako ptáče,

jen se vznáší nad zemí,

mžikem celé míle skáče,

Meluzina za ním pláče,

zima hvízdá roklemi.

A div na div, kamo vbíhá

okřídlený jeho kůň:

jinovatka s křů se míhá,

stříbrného ledu tíha

kvapem spíná brod i tůň!

Sady, luka, nivy, lesy –

vše se kryje v bílý šat,

cukrem planou skalin lesy,

rampouchy své hrozny věsí,

ku střechám i k oknům chat...

Z hor už jedou první sáně,

jásá cinkot rolniček,

sněžnou kápí v širé pláně

kostelů se jiskří báně

ze vzdálených vesniček. –

Den se zvolna ve hrob chýlí,

slunko shaslo – večer jest,

ale svatý Martin pílí

dál a dále k svému cíli,

všade hlásá zimy zvěst!

Jede v noci, jede ve dne,

stále k předu, nikdy zpět,

meč jen třímá v ruce jedné,

v zad se ani neohlédne –

musí objet celý svět!

Nechť si trvá cesta dlouze,

mnoho nocí, mnoho dní –

svatý Martin ve své touze

neumdlévá, dychtí pouze,

spatřit hvězdu vánoční!

Až tu jednou v pozdním šeru

na východě uzří plát

jako symbol svatvečeru –

velkou, zlatou hvězdu věru,

na niž myslil tolikrát!

A než pomní – oř mu stane

v malé, chudě dědině:

chaty kol jsou zapadané,

ale z chrámu světlo plane

o půlnoční hodině...

Z úzkých oken tmou se lijí

proudy záře v sněžný lán,

zvony slavným hlasem bijí,

z varhan slyšet melodii:

„Narodil se Kristu Pán!“

Svatý Martin ssedá s koně,

na umrzlý kleká sníh,

díky šeptá, hlavu kloně –

dostih’ cíle bezúhonně,

dočkal se dnů vánočních!

Zimu přines’ celé zemi –

jeho pouť se končí dnes;

před chrámu teď veřejemi

neviděn jsa, s lidmi všemi,

křesťanstva tu sdílí ples...

Klečí, slouchá, jak tam s kůru

nepřestává hudba znět,

obě ruce vzpíná vzhůru

hvězdné noci do azuru,

za celý se modlí svět!

„Hossanah buď Pánu!“ zpívá –

a v tom náhlým zázrakem

hustá mlha jako hříva

mimo něj i oře splývá

neproniklým oblakem...

Juž je po mši. Od oltáře

lid se z chrámu tlačí ven:

nikde nic – jen v noční páře

zableskla se nad ním záře,

a kdes kohout hlásí den...