Poslání.

Roztřepotanými v šíroširé dálky

slunce v slavnosti své září pozdravy,

sady rozkvetlými píseň čarokrásná

co hlas Přírody hlaholí jásavý.

Vyjdem rozslunění, vyjdem v pole šírá,

vyjdem do hvozdů, kde láska blažená

mystickými ozvěnami rohů

teskně krásnými, co závrať začíná.

Očí tisíce se zářně potkávají,

magnetisují se silou tajemnou,

zžehají se příbuzností duší,

závrať pojímá je všechny najednou –

stromy z dálky voní, puky v plném světle

neví, nemohou svou radost pochopit

z života, jejž milliony nervy

cítí v sobě slavný bouřit, snít a chvít!

Nesčíslné milliony hmyzů

v zlatém veselí si zvoní obzorem,

milliony hudeb vzduchem svítí

jarních větrů rozteskněným snem.

S úsměvem jsem vyšel rozloženým,

samý reflex slunce ve zraku,

tisíc světel dralo se mi duší,

kolik chvění, tolik zázraků!

Zdálo se mi, že mi v žilách duše

mizí síla snů co vlání praporů,

tisíc akkordů že odpoutalo srdce

v otevřené hudby obzorů.

Hudby, vůní sen i celá sláva světel

že mi resonuje echem z Přírody

v celé bytosti, tajemství mikrokosmu,

slavnou harmonií věčné zúrody.

„Básníku, slyš praskot líchy země,

bolest porodu a jásot tvoření,

symbol mysterií zaobzorných,

kde čas věčných setí, kde čas věčných žní.

Tajnou mízu lásky rozšum v sobě více,

mořem tajných světel celý v slávě vzhoř,

na tisíce semen klíčí v hloubi srdce,

změň je v písně lásky, nové kosmy stvoř –

nechať rozletí se hudbou ku obzorům

nová svědectví tajemství úrody,

věčné tvůrčí bolesti ve věčném radování

celou Přírodou a z klínu Přírody.“