POSLÁNÍ.

Jdi, písni moje, k duším osamělým

a opuštěným letos jako loni,

k těm, bez nadějí jež své hlavy kloní

kdes v jizbě chladné, jež jim světem celým;

kde voní to jak květem ztrouchnivělým

a obraz matky – stále truchlí po ní –

nad chudým ložem smuteční flór cloní:

rci jim, jak bol jich cítím, smutků želím.

Buď jim jak paprsk, jenž by šlehl síní,

jak by dotk’ vánek vlasů jich se jíní

a zašeptal jim: Bůh tvou ztiší muku!

Jak by stál někdo neviděný u nich

a v nadpozemsky sladkých, nových vůních

jim ve své hřál a na rty tiskl ruku!