Poslání.

Ty, drahá Světlá, sevřena jsi v hrobě,

já – poutána jak ve vězeňské kobě;

kus žuly Tebe pod zem zavírá –

mne vetchých let mých balvan zpuchřelý

svět zahradil tak, že jsem v chorých koutku

jak pták, jenž na lep na osudném proutku

se chytiv, bezradně se tetelí.

Jsme rozloučeny. Věčnost odpírá

nám chvíle sdílnosti v té kruté době,

kde tolik třeba útěchy si dát!

A přece, přec mi bývá nastokrát,

že u Tebe jsem, že se tulím k Tobě,

že o tom, co nám v srdci nejhloub tane,

si promlouváme v důvěře tak přímé,

jak dřív, až div, jak stejné vždycky plane

v nás myšlení a jak si rozumíme.

Tak dosud v dumách, plných otázek,

nám plyne mnohá černá hodinka

v tom světě, jak bych s Tebou žila v hrobě,

kde jako těsná, šerá dolinka

nás blízkost duší družně přimkla k sobě.

I nasloucháme, co si šeptá země,

když kořen žití do ní vrůstá němě;

co vrží kolesa, když cestou drtí

i červíka i tvrdý oblázek;

co blekotají prázdné dásně smrti;

i slyšíme, jak ptáci plují vzduchem,

jak před bouří se chvěje osyka,

jak prsť se hýbe pádných kroků ruchem,

jak přes hlavy nám kráčí tragika,

své paty tisknouc v mrtvý prach a kosti,

kdež vítr klátí vraty budoucnosti – –

Však v ponurý ten šum se hlahol mísí,

jenž zvučí k harfám, písně rokotá

a sladkým hymnem spásy mrtvé křísí!

Roj slibných zvěstí k nebi kolotá

a rajsky zní jich jásot luzně skvělý,

jak barvy duhy by se rozepěly

a symfonii nových, lepších věků

by hrály plnou nadějí a vděků

o božství, o národech, o člověku,

a nejkrásnější slavobranou duhy

jak nové dějiny by v zemské luhy –

ty krví zbrocené – jíž vjíždět měly.

Zas v dálku ozvěn kouzelných to mizí,

zas v tichu jsme a v stínu spolu samy.

Mluv, drahá: jsou ty hlasy pravda ryzí,

či touhy jen a modlitby – snad klamy?

Jich sladký ohlas okřídluje duši,

však jako na rakev když hroudy buší,

tak na mé srdce zvěsti Jobovy...

Tu slyším, jak mi díš, Ty, pravdy kněžko:

„Jdi! Zanech zádumy a pohovy,

jdi v klopot žití, k návratu se vzmuž

a pravdě služ!

Lži zkoumej, odhal přeludy a modly!

I slastný klam je podlý!

Být pravdě v oběť – nebudiž Ti těžko!“

Dím chvěle: Jsem-li schopna pravdu znát?

Tvůj příkaz ctím, však nemůžeš mi dát

i Svého genia! Čím jista budu,

bych zaslepena nesloužila bludu? –

I znova slyším vznešený Tvůj hlas:

Máš v srdci světlo! Jen ho neuhas!

Jdi, vrať se v řadu, vůli svoji ztuž

a lásce služ!

Jdi za mne do díla, – mne věčné stíny zebou,

jdi vřelá, pravdivá, – mou lásku vezmi s sebou!“