Poslání.

Druzi! Jsem starý cyklista –

leč pěšky jsem jen chodil,

a jenom někdy na dvoře

jsem cizí kolo – vodil.

Já bál se sedat vysoko,

bych hluboko neklesl,

a proto bolesť neumu

jsem v duši svojí nesl.

Však pojednou a rovříky

se octly maní v Praze,

já na ně hled’ a v jeden mžik

mi bylo v srdci blaze.

A jezdit jsem se naučil

tak bez námahy, tísně,

že samým blahem, rozkoší

cyklistské pěl jsem písně.

A někdy – takhle u večer

jsem je u verše kladl,

a při tom často vzpomínal,

kdy a kde jsem spadl.

Teď Vám je, druzi, posýlám –

snad pobaví Vás chvíli,

a byť i jenom některá –

já dost mám za svou píli.