Poslání.

Do mlhy, v kterou den

chtěl se juž schýlit,

jak z jihu zlatý sen

pozdrav tvůj přilít’.

Sluneční chycen svit

v oranžů žáry,

ze sadů Hesperid

edenské dary!

Ohnivé jak tvůj rým,

jímž síla, něha

zázračným bohatstvím

tryská a šlehá!

Plné a šťavnaté

v nich many zdroje,

sladké jak bohaté

přátelství tvoje!

A já se zamyslil

nad tvojím vzkazem,

do blahých mládí chvil

spěchal jsem rázem.

V čas, kdy ve vlasti tvé

hostem jsem býval,

a první písně své

v bouři jsem zpíval.

Ve snu tvůj zemský ráj

viděl jsem zase,

zjevení, přelud, báj,

v lesku a kráse!

Ty řady topolů,

réva jež splítá,

pak strmou Vignolu,

jak za ní svítá.

Řečiště Panaru

v sta struh se tříští

a v slunce požáru

hadem se blýští.

A v dáli Apennin

lesnaté svahy,

sladký chlad, šumný stín,

noc plnou vláhy!

Jásavý cikad skřek

a pole s rýží,

v křích tance světlošek,

šer když se blíží.

Pak tesy srázných skal,

písčité lomy,

zkad prv jsem poslouchal,

moře, tvé hromy!

Livornský maják plát

v srdce jsem cítil,

který tak častokrát

do snů mi svítil!

Korsiky okraje

v modrých vln tísni,

obrysy Capraje

s rybáků písní!

Ve plachet bílý tlum

duše se pletla,

jak ptáci hejna dum

hlavou mi letla.

Kdy cizí ke všemu,

v bouři a noci

přilnul jsem k Dantemu

tak jako k otci.

Dál a dál touhy vzruch

křídla svá zvedal,

vlasti tvé zříti pruh

osud mi nedal.

V snách jsem jen pospíchal

ke stráním Aetny

a slyšel v moře žal

satyrů fletny.

Hellady teplý dech

cítil jsem v hrudi,

kterým i na hrobech

jaro se budí!

Ó sílo tajemná

prvních těch zpěvů,

s přírodou vzájemná

v lásce a hněvu!

Ó klidné večery!

ó noci hvězdné!

sny plné nádhery,

hlubiny bezdné!

Ó sladká závrati,

již nedá osud,

jak nám ji uchvátí:

Cítím vás posud!

Ze zlatých plodů tvých

jak z plné číše

nadšení, mládí, smích

na mne zas dýše!

Sladce a zlehýnka,

než srdce tuší,

tklivá tvá vzpomínka

padla mi v duši.

Ač doma šťastný jsem,

přec v sladké muce

v dál, moře přívalem

tisknu ti ruce!