POŠLAPANÉ RŮŽE.

Na podlahu zářící,

vyleštěnou nad zrcadla,

v plesu živé směsici

bílá, velká růže padla.

Páry kolem letěly

v lehounkém a prudkém letu,

kdo si v tance veselí

na podlaze všiml květu?

A ta růže zářivá,

svěží ještě dneska z rána,

nežli hudba doznívá,

leží celá pošlapána...

Já, jenž nikdy netančím,

usedl jsem v úkryt stranou,

myslil, veden citem svým,

na tu růži ušlapanou.

Myslil jsem, co růží as

padne za noc v světě celém,

včera ještě plných krás,

čistých, velkých, s zlatým pelem.

Svět je strhne ve svůj kal,

co je, že se každá chvěje?

A pak přes ně lehce dál

odkopne a ušlape je...

Kolem šuměl dlouhý šat,

co se záře sálem lilo!

Světla, tanec, hudby chvat –

jak se mi vše protivilo!