Posledně mne provoď večernice.

Posledně mne provoď večernice,

ve svém tajů plném úsvitu:

půjduť ještě jednou do květnice,

tam do srdce svého úkrytu.

Zapláči si mezi těmi květy,

jež má láska věrně pěstila,

a pak ztrhám všecky bludné světy,

o nichž budoucnost mi věstila.

Vyrvu z kořen růžový keř lásky,

věrnosti poměnku rozmetám,

a tak svědky té osudné sázky

zničiv – – žíti budu sobě sám.

A již zatemni se cizé nebe,

se svých světel divou směsicí:

temným žalům není třeba tebe,

an’s mi vzalo vše – s mou světicí!