POSLEDNÍ.

Za městem, za starou alejí,

dvůr stojí osamělý,

staré má sluneční hodiny

barokním na průčelí.

Zdi broskvoní má porostlé,

omšenou vlašskou střechu,

nad filigránskou věžičkou

točí se lučištník z plechu.

A řada starých topolů

při dvoře jak stráž stojí –

Ó, staré stromy, já žehnám vám,

vy svědci lásky mojí!

Váš mocný kmen mně nejednou

pavézou býval i spásou,

kdy ukryt za ním, já čekával

na slečnu rusovlasou...

Na krásnou dcerku statkáře

z osamělého domu –

Žel, marně! Abych s ní setkal se,

můj osud nechtěl tomu.

Já za večerů sám a sám,

jak bdělý tu ponocný hlídal,

šťasten, když aspoň její stín

v okně jsem mihnout se vídal.

Ó, často v dešti ke dvorci

já cestou v blátě se brodil –

a nejednou mě hrom a blesk

s vichřicí doprovodil.

A nejednou jsem bloudil v tmách

za nocí beze světel,

ba, kdysi zlákán bludičkou,

já do močálu sletěl.

Tím o jiskru však nezchladly

horoucí moje city.

Já pod topoly noc co noc

stával, jak do země vbitý.

A marně jsem znělky, jak Petrarka,

s růžemi v okno jí házel – –

Já nikdy k ní nemoh' se přiblížit,

vždy kdos ji doprovázel.

Ať sestry, máteř, ať statkář sám,

pán s vousy Krakonoše.

A tak jsem čekal, stál a stál,

podoben kamenné soše.

Jen v okně, mezi myrtami,

já směl ji vídat časem,

tak krásnou, s okem blankytným

a s měkkým, rusým vlasem...

A letěl čas – a přišel den,

kdy uvěřit mohl jsem stěží,

že navždy musím tě opustit,

Ó, město s černou věží.

Že navždy musím tu zanechat

své nebe i své hoře,

oh, že ti musím s Bohem dát,

má lásko ve starém dvoře!

To byla vlahá, letní noc,

vše sladkou tu dýchalo tísní,

a luna svítila na nebi,

tak nyvě, jak ve staré písni –

Já pod topoly dlouho stál

a v touze v okno se díval,

odkud do noci hluboké

truchlivě klavír zpíval...

To byla píseň jímavá,

sám Bůh ví, kdo ji skládal,

jak těžká slza každý tÓn

mi v duši teskně padal...

To byla píseň horoucí,

zpěv lásky s beznadějí,

snad že se zpovídalo v ní

hořící srdce její...

Ztich' klavír... Světlo uhaslo...

Jen luna svítila bílá –

Já náhle zřel, jak z okna v stín

se ke mně nachýlila.

Tak tiše – slůvko nešeptla,

já hned však porozuměl.

I rázem šplhal jsem po broskvích,

jak nejrychleji jsem uměl.

A pak jsem začal líbati

malounkou ručku a hebkou,

a sladká závrať, omamná,

mě začala otáčet lebkou...

A srdce v hrudi mi dunělo,

jak zvon když otřásá věží –

Já políbil ji po prvé

na rtíků poupě svěží...

A polibky v slzy se mísily,

jak jiskry s krůpějemi –

Kdes štěkl pes. Já po broskvích

ruče se spustil k zemi.

A v stínu zase zbyl jsem sám,

a bloudil nocí temnou,

a horoucí má láska jen

a bolest byla se mnou –

Zazpíval kohout. Jitřní svit

zachvěl se na obzoru –

Já z dálky ještě se otočil

k osamělému dvoru.

Topoly, střecha s věžičkou,

všecko jsem viděl jak v snění –

Naposled okénku v broskvoví

poslal jsem políbení.

Naposled jsem ti s Bohem dal,

má lásko na starém dvoře –

A pak jsem se pustil odhodlán

na širé života moře...

Daleká byla cesta má

a cíl v tak mlžné dáli –

Osud už cesty nám nezkřížil –

my víc se nesetkali.

Ba, osud s námi někdy hrá,

že člověk o tom nesní.

Dávno už stala se kráska má

kdes v horách paní lesní.

A dnes, kdy v rusé jí kadeře

jeseň svou pavuč věsí –

snad někdy na své lásky máj,

jak na sen vzpomene si.

Snad vzpomene si, dojata,

kdy nad spící vnučkou se shýbá,

a bílého čílka jak dotkne se rtem –

zmizelou mladost svou líbá...