POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. (Jednání čtvrté.)

V mořském lůně kryje se Vineta,

průzračnými vlnami hladkými

vidět na dnu mořském chrámy její,

zvony její tajně z hloubky znějí.

Byla mořskou královnou Vineta,

koráby všech národů a zemí

hojné drahé zboží přinášely

v bohatý bezpečný přístav její.

Pohostinna byla vždy Vineta,

každému své brány otvírala,

každý směl v ní žíti dle svých mravů,

pakli se nerouhal jejím bohům.

Vyznavači nové víry přišli

s křížem, s nahým mečem do Vinety,

vrhajíce oheň v chrámy bohů

a stavíce nové chrámy s křížem.

Povstal proti nim lid bohy ctící,

kostely křesťanské začal bořit.

Tu se ve základech zem zatřásla,

a Vineta propadla se v moři.

Co se snům oddáváš, Přibyslave,

zachovej si ducha pružného,

činným buď, sic osud Vinety

zastihne zem celou, národ celý.

Meč tvůj podobá se paprsku

vítězného slunce ranního,

když se jeho mocí dělí mlha

bledě nad údolím ležící.

Proč zbraň tvoje nyní zrzaví?

Jindřich k boji dalšímu se chystá,

ty mu času přeješ k posile.

Už jak řeka rozvodněná zhoubně

jeho roj se na nás přivalí.

Bojuj, bojuj, dokud pozdě není!

Bratr můj jest v moci nepřátelské,

v nebezpečí bych jej uvedl.

Na lid, ne na bratra pamatuj!

Vratislav jest matčin miláček!

Neměj na paměti matku svou,

jedině se starej o národ;

lidem vyvolen jsi za krále,

lidu přislíbil jsi věrnou službu,

lidu nesmí vadit bratr tvůj.

Vzhůru, Přibyslave, bojuj zas!

Přibyslave! Ode bratra tvého

nebohého zprávu tobě nesu.

Z tmavého žaláře posílá ti

pozdravení své a toto psaní.

„Drahý bratře, hanebná jest vazba,

v které Jindřich vévoda mě drží.

Na těle mně ovšem neublížil,

ale odejmul mi světlo denní,

nepřeje mi vzduchu čerstvého.

I hrozí mi smrtí, pakli že,

Přibyslave, neodložíš zbraň.

Avšak smrti horší jest má vazba.

Proto nedej, bratře, na hrozbu

vévodovu, sáhni k meči zas.

Násilím jen možná vydobyti

volnost národu a bratru tvému;

vítána mi volnost nebo smrt.“

S mého srdce padla velká tíž,

duch můj opět směle rozpíná

pružná křídla k letu dalekému;

budu bojovat až k rozhodnutí. –

Kde jest nyní zrádce Lubomír?

zdržuje se ještě u vévody?

Nyní již ho u vévody není.

Markhrabě jest žádal od Jindřicha,

aby jemu Lubomíra vydal,

sice že své vojsko, kteréž byl

vévodovi propůjčil, zpět vezme.

Zatím Anna, dcera hraběte

Budevidského, jest zmizela

potajmu, že nikdo neví kam.

Prchlý Lubomír se rozsopil

vévodovi předstíraje, že se

k němu a i k Vratislavovi

dle daného slova nechoval;

i prohlásil se, že sám a sám

v Braniborský kraj se odváží,

by tam zbytky lidu domácího

proti Albrechtovi pobouřil,

aneb aspoň hrob si vykopal.

Trubačové, trubte! Pokoj mine,

vojsko vzhůru! Nový boj nám kyne!

Ticho, opatrně, bez hluku!

Příliš hlasitě mi bije srdce v žebra,

škodit může nám i nejmenší

náhoda a blízko jsme již cíle.

Celé vojsko již jest přichystáno,

aby přes řeku se přepravilo;

není na něm ani pozorovat,

že dnes takový kus cesty mělo.

Lid ten údy má jak z ocele,

nepopustila ni pružnost jejich,

ačkoliv jak kočky divoké

od bílého rána na nohou již jsou.

Neprůhledná mlha všechno kryje,

nepřišla nám nikdy vhod jak dnes.

Jistě ani ve snách hraběti

Holštýnskému nenapadá, že

jemu tak jsme blízko; jeden skok –

a jsme v prostřed jeho táboru.

Netuší, že s této strany jemu

nebezpečí hrozí, naopak

myslí, že mu řeka záda chrání.

Kýžby jen byl brzo hotov most.

Jeden jediný svit slunečný,

jenžby hustou mlhou protrhl,

všechny naše naděje by zmařil.

Za půl hodiny most hotov bude.

Podle tvého rozkazu se díl

vojska přeplavil již na druhou

stranu, aby se tam upevnil

a ostatním přechod usnadnil.

Také já byl na protějším břehu.

Zpěv a hudbu veselou je slyšet,

zdá se, že se slavnost nějaká

odbývá dnes v saském táboře.

Toť se také pozvem k slavnosti.

Pak-li se mi podaří tě přelstít,

Adolfe, jenž sluješ věhlasem

mezi všemi vůdci německými,

pak-li nad tebou dnes zvítězím,

pak se zasvítí mé jméno leskem,

jímž se skví tvé jméno, reku starý.

Posud vrah nic nepozoruje,

přepadnutí se nám podaří.

Beze hluku hotoví se most.

Přivezli jsme stromy poražené,

a i pltě byly připraveny,

tak že málo práce zbývalo.

Most je dohotoven konečně.

Nuže, vrhněme se na vraha,

jako povodeň, jak horský příval.

Za mnou! já vám cestu ukážu

v prostřed německého táboru.

Hledat budu v boji Adolfa,

bych se potýkal s ním o čest a

slávu dne dnešního. –

Dnes se na mne štěstí neusmívá,

nepřeje mně ani jednu výhru.

Byť i nepřálo vám štěstí ve hře,

v skutečnosti vám však hoví vždycky;

vždy vám posud věrné bylo, když se

jednalo o sázku života.

Spokojen jsem s vaším výkladem,

budiž tomu, jak vy pravíte;

štěstí se již se mnou rozloučilo,

proto že jest válka dokončená.

Mnoho bojoval jsem v živobytí,

nyní doufám, že mi přáno bude

hovět sobě doma delší čas

po boku mé milé věrné ženy.

Těžce jsem se tentokrát s ní loučil.

Nemyslím, že pokoj trvat bude,

Přibyslav jest ještě ozbrojen.

Stojí ještě v poli jako hastroš,

zlomena je všechna jeho síla,

ten nás ze spánku již neprobudí.

Jindřich bratrům nedůvěřuje,

jinak zajisté by Vratislava

v tuhé vazbě nezadržoval.

Právě proto nesmí Přibyslav

rušit pokoj, aby život bratrův

nepřivedl do nebezpečenství.

S Bohem, pane hrabě! Zůstaňte!

Odpuste, chci přehlížet svůj zástup,

jejž jsem od včerejška neviděl.

Nechejte to. Služebníci, hej!

Postupujte, plné konve sem!

Vítejte mi, přicházíte v čas.

Prosíme vás o rozkazy, pane.

Pozděj, dřív mi poctu zavdejte.

Právě dnes je tomu dvacet let,

co jsem k oltáři ved ženu svou.

Nuže, naplňte své poháry,

přátelé a spolubojovníci!

Často naše krev se míchala

na bojišti. Krevní přátelé,

pijte ženě mojí na zdraví!

Mnohá léta vám a vaší choti!

Nepřátelé! Vzhůru! nepřátelé!

Co to? Slované nás přepadli,

první naše stráže coufají!

Není možná, křídel nemají,

nemohou se k tomu odvážit.

Stůjte, stůjte, křik to jalový!

Už jsou mezi námi Slované!

Stůjte, stůjte, nemůže to být.

Běžte, udržujte pořádek!

Hanbu dnešního dne nepřečkám,

jako nováček jsem přelstěn;

zlomte meč a rozbijte můj erb!

Vojevůdci, spořádejte šiky!

Hrot chci nastaviti vrahovi,

aby do něho jak kanec padl.

Sláva tobě, sláva, Přibyslave!

Tebe hledám! A já dlouho toužil,

s tebou potkati se na tom poli.

Toto okamžení vítězné

náhradou mi jesti dlouhých muk.

Padl hrabě, mrtev je náš vůdce,

utíkejte! Pode železem

lidu mého padá nepřítel,

jako zralé žito v době žní.

Utíkejte!

Sláva, sláva Přibyslavovi!