POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. (Jednání druhé.)

Věční bohové! zpět do domova

provodili jste nás, díky vám

vše, co otčina v svém lůně chová,

vše, co rodí, patří zase nám.

Nebešťané, ejhle prvotinu

obětujeme vám ze všeho:

mléko, žito, sladkou medovinu,

ryby, zvěř a býka silného.

Mocným štítem svým nás ochraňujte,

odvracujte od nás nehodu,

sílu naši v boji rozmnožujte,

navraťte nám dávnou svobodu!

Světlí bohové, co od věčnosti

vesmír spravujete ve shodě:

zachovej se vámi duch svornosti

v našich knížatech a v národě!

Světlí světa správci na výsosti,

slyšte věrného vám lidu hlas:

dejte, by se k staré velikosti,

k staré slávě vznesl národ zas.

Před mým duchem táhnou obrazy

dávné doby, zlých a dobrých dnů:

vidím tuto zem než začal boj,

jenž již čtyry sta let hrozně zuří;

vidím zem tu bohy požehnanou

na dobytek, obilí a zvěř,

na ryby a na med bohatou;

vidím boje, jenž se bojovali

ode šerých časů, když jest Vlčan,

zaslepený kníže Bodrcký,

pomoc přijal Karla císaře

proti Dragovitu, knížeti

příbuzného kmene Lutického.

Od té doby vplítali se Němci

v naše vnitřní záležitosti,

s mečem na nás dotírajíce.

V tváři nepřítele čilého

nevyhaslo staré našich knížat

zaští, odchovávající se

na děti a vnuky nejpozdější,

z něhož jedovaté ovoce

zhoubně vyrůstalo: zrada i

vražedlivé pronásledování

nepřátelských rodin knížecích.

Kdykoliv jsou naši knížata

svorně k odporu se spojili,

vždycky ustoupil jim cizí vrah,

nemoha se v zemi udržet.

Málokdy však byli svornými

vojvodové lidu našeho.

Svorní, svorní buďte, knížata!!

Přibyslave, tebe všechen lid

za hlavu a krále uznává.

Chceš-li věrně sloužit národu?

Jak mi tento trávník lebku kryje,

tak mě zakryj trávník hrobový,

zpronevěřím-li se svému lidu;

tamo na výsosti v síni bohů

nechci s předky svými hodovati,

s Bohy věčnými se radovati,

opustím-li v boji národ svůj!

Vojvodové, věrnost přislibte

národu a vyvolenému

jeho králi Přibyslavovi!

Jak se potopil ten kámen v moři,

zanikni můj život bouřným tokem,

shasni žhavá jiskra mého ducha.

Tamo na výsosti v síni bohů

nechci s předky svými hodovati,

s bohy věčnými se radovati,

pakli budu vzdorovati králi,

pakli národ v boji opustím.

Slyšeli vás věční bohové!

Běda, kdo se pronevěří slibu,

běda, běda zrádci lidu svého!

Ejhle k slavnému se chystá cíli

čtvero knížat lidu našeho,

spolu kráčet budou krátkou chvíli,

nedosáhnou cíle stejného!

Rukou druha svého padneš ty,

k vrahu zavede tě láska tvá,

tebe oběsí vrah přeukrutný, –

tvůj kmen zkázu lidu přetrvá.

Stůjte! stůjte! Slyšte zvěstování –

jděte, jděte! bůh mi mluvit brání! –

Propadený nevěřící lid,

nechce odřeknout se bludů svých,

zase vystavil zde Triglava.

Bůh pohanský musí ustoupit

mému patronovi. Kdo to je?

Svatý Martin. V mnohé velké bídě

o pomoc jsem jeho vzýval, a

před úrazem vždy mě uchránil.

Podej sekeru! Co se sekerou?

Uvidíš to! Dřevěného boha

rozštípám a hodím do ohně.

Pakli sekneš, rozrazím ti lebku!

Co to? jak to? ano, teď to mám;

to je jiná, ty jsi Slovan sám

a před málo lety teprv pokřtěn. –

Tak jest. Voda křticí pálí mě,

jak by byla z horoucího pekla.

Ne křtít, ale utopit se máte,

nemožno vám z duše vymazat

vaši lživou víru ďábelskou.

Šťastně se ženou a dítětem

žil jsem ve vzdálené tiché vsi,

kde se ještě nikdy nebyla

ukázala noha cizincova.

Měl jsem pole, dobytek a dvůr,

dobří bohové mi žehnali.

Křesťané mi zapálili dvůr,

ženu zprznili a zabili,

a synáčka mého s sebou vzali,

aniž jsem ho více uviděl.

To jest příliš. Je mi tebe líto.

Pokřtili mě a pak přinutili,

že zde musím sloužit markhraběti.

Radš bys byl u synů Niklotových?

u nich také jest váš Lubomír.

Síly vydatné jim popřej Triglav!

Nemálo jim posud štěstí přeje,

v nesnázi jest vojevoda Jindřich.

Vojínové rodu slovanského

v jeho vojsku nejsou spolehlivi.

Mnohé pevné místo odevzdali

jižjiž zrádně synům Niklotovým.

Od Jindřicha přišel posel sem

do Branibora. Toť zajisté

žádá pomoc od markhraběte.

Tamhle s cizím rytířem se blíží

markhrabě náš milostivý! Pojď!

Divíte se, jak zde hospodařím?

Skutečně, jsem celý překvapen.

Nemohl jsem si Vás posavád

představiti, pane markhrabě,

leda v plném havu rytířském,

a teď jevíte se očím mým

jako pilný polní hospodář.

Ano, jako mečem, umí také

pluhem ruka moje vládnouti.

Pluh jest ze železa jako meč,

jest zapotřebí železného

pluhu v této tvrdé vzdorné zemi.

Kolkolem zde byla hustými

lesy kryta šírá krajina.

Já ji ohněm, mečem vymýtil

a v plodné pole proměnil.

Pozůstal jest v půdě mnohý peň,

mnoho kořenů i kamení.

Zmizet musí, co mi v cestě stojí.

Podaří se mi kraj tento vzdělat,

a mé pokolení žehnati

bude jednou mojí památce.

Miluji tu půdu, vděčná jest.

Lid však nemiluji, jenž zde žije;

vzdoruje a odporuje mi,

nehodí se k záměrům mým velkým;

proto ustoupit a zmizet musí,

jako peň, jak kořen, jako kámen.

Ve svém zdejším světě musím si

utvořiti zcela nový lid.

Nynější lid napravit se nedá,

nechce mi být v ničem po vůli,

nechce odvrátit se od svých bohů.

Ejhle jednou před nedlouhým časem

byl zde slavný oltář Triglavův.

Posud, navzdor zápovědi mé,

Slované sem :v noci přicházejí,

by se po pohansku modlili.

Víra v bohy v nich jest vkořeněna

hluboce a pevně jako koukol

v půdě špatně opatrované.

I zde zase oltář vystavili

a naň postavili Triglava.

A zde přilepen jest svatý Martin.

Taká jest zde míchanice víry.

Tak to vypadá i u Bodrců.

Také tam lid staré bohy ctí

a vše cizí jest mu protivné.

Vojvoda náš myslel, že si získá

syny Niklotovy, pakli jim

přislíbí kus kraje otcovského.

Marné bylo jeho namáhání.

Nyní doufají, že mečem sobě

vydobudou celé dědictví.

Štěstí ku podivu přeje jim.

Všechen slovanský lid, křtěn i nekřtěn,

k nim se hlásí, proto upřímně si

žádá vojvoda můj, byste se,

pane markhrabě, s ním spojit ráčil

k potlačení lidu slovanského.

Vyzval také krále dánského,

aby loďstvo svoje vypravil

proti nepřátelům pradávným.

Hahá, pijavice, lev a medvěd

chystají se na rod holubičí,

jak si přezdívají Slované.

Pijavice? pane markhrabě,

proč tak nazýváte Dánský lid?

Egil, pijavice – bylo jméno

námořského vůdce Dánského,

jenž se každý rok, když přišlo léto,

do slovanských krajin vypravil,

a co plenem, lupem vydobyl,

tím se potom živil v zimní době.

Jednou se Slovany potkav se,

potýkal se s nimi celý den,

až pak jejich náčelníka zabil

a koráby jejich rozrazil.

Dlouhým bojem unavenému

chce se pít; však všechny sudy jsou

roztlučeny – nápoj pomíchán

s lidskou krví – teče po lodi.

Egil sejma s hlavy přílbu, do ní

tekoucího moku nabírá –

a pak po třikráte napil se

plným douškem krvavého vína.

Ten byl opravdivou pijavicí.

Nemohu se zdržet úsměchu,

že chce Jindřich mým být přítelem.

V srdci svém mi velmi nepřeje,

často myslel, že mu stojím v cestě,

byl by si přál moji záhubu,

nyní mě však potřebuje a

netají to – za ním pozadu

v upřímnosti nechci zůstati,

jak on mě, já jeho potřebuji:

pozoruji nepokoj i zde

v Braniborsku, i též v ostatních

slovanských mých krajích, zajisté

by i zde lid domácí se zdvihl,

kdyby na šíji mu neležela

moje těžká tlápa medvědí.

Avšak mohlo by snad síly mu

přibýti a mně jí ubýti,

kdyby Bodrcům se poštěstilo

sprostiti se jarma Saského.

Protož společně chci jednati

s vaším vojvodou, i pošlu mu

ku pomoci čtyry tisíce

jezdců a pak deset tisíc pěších.

Kdyby ještě víc jich potřeboval,

pošlu mu i ještě jiné houfy.

Pojďte se mnou, rozkazy dám hned,

by se vojsko brzo vypravilo.

Mně jest jako lišce v železích.

Kýž stotisíc hromů do Slovanů

udeří a všechny pobije!

Ó zlá Niklotova tvrzi Verle,

sprotivil se mi již pobyt v tobě.

Raděj chtěl bych meškat v hustém lese

v společnosti s medvědem a vlkem,

ale na svobodě jako zvěř.

Hanba je to, že nás chytili,

padli jsme jak slepí do tenat.

Komu mohlo přijít na mysl,

že se ještě jednou Slované

po takových hrozných pohromách

zvednou. Je to vzdorný tuhý lid.

V bezpečí jsme sobě hověli,

v pevných městech byly posádky

slabé, aniž dosti spolehlivé,

velkým dílem pozůstávajíce

ze slovanských vojínů, jenž všickni

nadržují synům Niklotovým.

Širošírým krajem prohání se

s jezdeckými houfy Přibyslav,

co den rostou jeho zástupy,

naše slabé sbory válečné

s osadníky musí ustupovat,

a snad tuto zem již opustily.

Lev se skokem zase dostane

brzo v prostřed hájemství.

Zatím může o hrdlo nám jíti,

bezpečno zde jak v jámě vlčí.

Přeháníte. Syni Niklotovi

nakládají s námi po rytířsku,

na život nám jistě nesáhnou.

A pak propustili faráře

Helmolda. Toť nejsou lidožrouti.

Helmolda si velmi vážejí,

neboť jest on lidu slovanského

vřelým přítelem a obhajcem.

Pokojně a bezpečně on může

všude jíti mezi Slovany.

Ale my jsme zjevní nepřátelé

a mou rukou padl Niklot. Ovšem

jeho syni nezapomínají,

že jsem v přímé bitvě přemohl

otce jejich, ale sprostý lid

nazývá mě jeho vrahem, a

může se mu zachtít hlavy mé.

Ovšem že to možná, potom však

ani já svou hlavu neodnesu.

Staň se se mnou co staň, kýžbych jenom

o svou dceru nemusel se bát.

Snad nás brzo Jindřich vykoupí –

avšak mnohem více nežli v něho

doufám v Lubomíra. Milujeť

náruživě dceru vaši, a

z lásky k ní nás jistě osvobodí.

Pravdu máte, že ji miluje,

také on jí není protivný.

Avšak jest mi toho velmi líto,

že se uviděli v životě.

Proč? Vždyť on je z rodu knížecího,

myslím pravnuk krále Gotšalka.

Všechno, co by Lubomírovi

po praotcích mělo patřiti,

má teď ve své moci markhrabě.

Jindřich Albrechtovi nepřeje.

Kdyby Lubomír se křesťanem

stal a věrným manem Jindřichovým,

kdo ví, zdali by mu vévoda

nepomohl k zemi Braniborské.

Slyším kroky – je to Lubomír.

Vítejte nám, kníže Lubomíre!

Vždy nám milá vaše návštěva. –

Co se stalo? Mluvte, vypadáte,

jako tmavé bouřné mračno, z něhož

cestu ještě blesky nenalezly.

Ano, sehnaly se ve mně mraky,

již se bouře strhla – srdcem a

hlavou mou již blesky lítají.

Čím se ve vás bouř ta zbudila?

Zkřísily se ve mně nenadále

nejsmutnější upomínky a

teskná předtucha mě skličuje.

Na koho jste si to zpomněl dnes?

Na Petruši, vdovu mého strýce,

kteráž silnou pevnost Braniborskou

zrádně markhraběti otevřela.

Nenáviděná též Albrechtova

postava se jeví duchu mému.

A pak v skutečnosti po mém boku

stál dnes pravnuk Kruka Ranského,

jehož rodina se s rodem mým

krvavě vždy pronásledovala.

Tak jste bývali vždy, knížata

lidu slovanského, v domácím

sváru rozdrobujíce svých sil.

Přikládejte sami sobě vinu,

že jste nepříteli cizímu

jeden po druhém pak podlehli.

Ulevte si, vypravujte nám

o svém rodě a o jeho sváru

s nepřátelským kmenem Krukovým.

Kruk a Gotšalk – den a noc –

jméno Gotšalkovo mile zvučí

v uchu mém i Němce každého,

jméno Krukovo však děsí nás.

Pod Gotšalkem blaze křesťanům,

za Kruka jim hoře nastalo.

Já jsem Gotšalkovec poslední. –

Mohutný byl praotec můj Gotšalk. –

Bodrci a Vilci s jinými

kmeny Slovanskými králem jej

jmenovali. Pod ochranou jeho

rozšiřovala se nová víra,

až se jejím mučeníkem stal.

Vlastní jeho švakr Pluso, ctitel

starých bohů, zabil Gotšalka.

Vdova Gotšalkova, Syrita,

se synama Jindřichem a Butou

do vyhnanství jíti musila.

Na krvavém stolci královském

posadil se kníže Ranský, Kruk,

vzdorný nepřítel všech cizinců –

začal bořit všechny chrámy s křížem;

na útěk se dali křesťané.

Gotšalkův syn prvorozený,

Buta, do zálohy padnuv zhynul,

Jindřich, nejmladší syn, po mnoha

letech navrátil se v čele vojska

Dánského, by žádal od Kruka

říši dědičnou. I naskytl se

nenadále Jindřichovi přítel

v domě protivníka samého:

Krukova choť, mladá Slavina.

Záhubu král strojit Jindřichovi,

Slavina však bděla nad milencem,

až se brzo oba spojili,

a Kruk jejich lásce v obět pad.

Vedle Slaviny se usadil

Jindřich na přestole otců svých.

Také Jindřich hověl křesťanům,

kdežto pohanského Kruka rod

k nám se nepřátelsky zachoval.

Zvláště nepřátelsky k rodu mému

měl se Ranský kníže Racek, Krukovec.

On se ve spojení s Albrechtem

proti strýci mému Přibyslavu

vypravil a tak jej sklíčil, že

tento druhdy velemocný rek

zmalátněl a sveden manželkou

rubáš mnišský na své tělo vzal.

A když strýc můj umřel, vdova jeho

dala Albrechtovi Branibor

a vše, čeho já jsem podle práva

jediným měl býti dědicem.

Ona sama zavřela se v klášter.

Od té doby bez domova bloudím,

se mnou v cizím kraji vyrostla

nenávisť a touha po pomstě.

Slavný Gotšalk, mohutný váš praděd,

též byl panovníkem Bodrckým.

Tenkrát ještě nebyl oslaven

Niklotův rod – rodu vašemu

není roven – vy byste měl stát

v čele Slovanů – – ne Přibyslav.

Mlčte, vaše slova větrem jsou,

kterýž jiskru v plápol rozdmychá.

Nejstarší a nejslavnější v těchto

krajinách jest moje rodina.

Když se zpátky hledí v dávnověkost,

třpytí se co jasné hvězdy v noci

jména mocných, velkých předků mých.

Já však, jasných králů potomek,

temně končiti mám řadu jich!

Teď byste měl státi před Jindřichem,

vy byste si porozuměli.

Nevěřím vám – ani vévodovi –

Můžete nám věřit, aspoň mně,

seč jsem, rád bych byl vám po vůli.

Pane hrabě, nepřislibujte,

mohl bych vás žádat za splnění.

Žádejte jen, pakli mi to možná,

milerád vám ve všem vyhovím.

Dozajista již jste pozoroval,

že mám vaši dceru Annu rád,

také ona jest mi nakloněna;

osvobodím-li vás, půjdu-li

s vámi do ležení Saského,

stanu-li se křesťanem a sluhou

vojvodovým – dáte-li mi pak

Annu, dceru svoji, za ženu?

Nemám proti vám nic namítat,

kníže Lubomíre! Řekněte: „Ano!“ – – –

Neříkám „ne“ – „ano“ závisí

od vás, od Anny a od vojvody.

Lubomíre, tu vám přináším

věnec z líbě vonných pěkných květin.

Pěstovala jsem je v zahrádce,

kterouž jste mně také v zajetí

k mému potěšení nechali.

Děkuju vám, slečno, zde se daří

květinám; i zdejší povětří

slouží, jak se zdá, i vám.

Ani vás by neusmrtil vzduch

mého vzdáleného domova.

Vzduch, to věřím; ale tamní lid,

jak by ten se ke mně zachoval?

Se vší ctí byl byste uvítán,

kdybyste k nám jako přítel přišel.

Ráda bych Vás uviděla

v lesklém hávě našich rytířů,

dovolila bych vám na turnajích

nosit barvy mé, i zajisté

oslavil byste je vítězstvím.

Vidět na vás, že jste silný, smělý.

Anno! ustaňte, ó ustaňte!

Vaše sladká slova ochvívají,

omamují divně ducha mého;

tratím vlastní vůli svou, i chtěl bych

jíti, kam byste mě vodila.

Avšak mezi mnou a vámi

výstražně se zdvihá postava,

praotec můj Mstivoj. Kdo byl Mstivoj?

Mstivoj „obr“, jak jej nazývali,

byl jest nové víry nepřítel.

Minulať však jeho nenávist,

když byl uzřel krásnou Mechtildu,

dceru vojevody Saského,

Bernarda. – I odebral se Mstivoj

s tisícem svých statných bojovníků

do ležení křesťanského, i

táhl s otcem Mechtildiným do

vojny Vlaské, kde svým hrdinstvím

mnoho přispěl ku vítězství Němců.

Vojvoda se domů navrátiv,

při slavnosti vítězné se ptá

Mstivoje: „Jak odměnit se mám

tobě za hrdinství dokázané?“

Odpověděl Mstivoj Bernardovi:

„„Za ženu mi dej svou krásnou dceru,

a já dám se pokřtit s lidem svým

a tvým věrným manem stanu se!““

Tu však pohrdavě markhrabě

Dětřich praví: „Slečna z vysokého

rodu německého nemá se

manželkou stát Vendického psa.“

I tu Mstivoj: „„Nuže, když jsem pes,

budu štěkat, až se polekáte

a mých zubů brzo zakusíte!““

A hned započala válka nová.

Běda křesťanům, jenž do rukou

padli rozjitřeným Slovanům.

V kraji na dlouhý čas vyhlazena

do kořena stopa křesťanská.

Co ty upomínky, příteli?

Známo vám, že jinak smýšlel Bernard

nežli Dětřich. Opětně svou dceru

nabízel pak Saský vojvoda

Mstivojovi, Dětřich ale byl

v nemilosti velké propuštěn.

Přísahám, a Bůh tvůj slyší mě,

slyší mě moji bohové!

Mou se státi musíš, dívko, slyšíš?

Neupustím od tebe, mou budeš,

aneb zhyneš ty – já zhynu – zhyne

vše, co mezi nás se postaví.

Lubomíre! začínám se bát

v přítomnosti vaší. Vidím mraky,

jenž se nad hlavami našimi

bouřně shánějí. Ó, Lubomíre!

modlete se se mnou, modleme se,

aby toto naše potkání

nemělo zlých pro nás následků!

Modlete se se mnou, Lubomíre!

Já se s tebou modlit? Modli se,

modli se! – I já chci na kolenou

modliti se s tebou k Bohu tvému!