POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. (Jednání páté.)

Vzácnějšího plodu nenosil

v šírém světě posud žádný strom.

Pozorlivě, jak by dřímal, pána

sundejte a na zem položte.

Tak tě vidím, nebohý můj bratře;

myslel jsem, že slze mi již vyschly,

a teď z očí se mi potok valí;

a hle, nepláču já sám,

pláčete vy se mnou, druzi moji,

tvrdá srdce se vám obměkčila,

se mnou cítíte vy bolest velkou,

se mnou neslýchanou potupu.

An jsme mrtvolu tu viděli,

nemá pro nás žádné hrůzy smrt.

Kdo by ještě na živu chtěl zůstat,

an tak bídně zhynul Vratislav.

Jako mladý strom byl Vratislav

ve vichru a bouři vyrostlý;

nehrozil se bouří budoucích,

jeho duše byla bez strachu.

Směle přistál k břehu domácímu,

nenadále vraha překvapil.

Připraven byl: zvítězit neb zhynout,

první jeho krok byl vítězný.

Zradou padl v ruce nepřátelské.

Vrahu zpupnému se nepokořil,

ze žaláře do zbraně nás vyzval,

v svatém boji padnul hrdinsky.

Rázem shaslo jeho mladé světlo,

kolem truchlí osiřelá země,

před časem že zhynul mladý rek.

Přiveďte sem zrádce Lubomíra,

pěsťma vlastníma ho zardousím.

Jeho vinou padl Vratislav

do zajetí vraha ukrutného.

Lubomíra nedostihneme.

Povídá se, že se vlkodlakem

stal a v lesích braniborských že

zuří proti cizím nepřátelům.

Co mi přinášíš? Tvá bledá tvář

ohlašuje zprávu neblahou.

Zprávu velesmutnou přináším.

Adolf, slavný hrabě Holštýnský,

prohrál bitvu a nechal v ní život.

Blouzníš? Kdo by ho byl porazil?

Kde je rámě k tomu silné dosti?

V ležení jsme byli bez starosti,

o Slovanech nikde ani slechu.

Od času, co Vratislav je zajat,

zdálo se, že všechna chuť a síla

k boji dalšímu je opustila.

Tedy Přibyslav se zase hnul?

Hustou mlhou kryta byla zem,

tak že na krok vidět nebylo.

Toho dne jsme všickni mysleli,

na blízku že není nepřítel,

a že na pokoji zůstanem.

Hrabě Adolf byl jest pozval v stan svůj

náčelníky, aby s nimi slavil

výroční den svého zasnoubení

s milou chotí, kterou byl jest pojal

před lety dvaceti pěti.

Plný předtuch neblahých byl hrabě,

za to maje, že se nikdy více

se svou manželkou již neuvidí:

I byl, jako dříve každý rok,

toho rána též u přijímání.

Celý tábor hýřil toho dne;

na zdar hraběti a hraběnce jsme

připíjeli, co se zatím již

hrozné dopuštění blížilo.

Najednou se hromem rozlehlo:

Nepřátelé! nepřátelé!

Slabé přední stráže ucoufly

a již v prostřed ležení jest vrah.

Adolfe, ty reku opatrný,

přepadnout ses nechal? možná-Ii to? –

Dále, dále vypravuj, nic netaj!

Nastal zmatek, těsný, hrozný zápas;

každý lítě na vraha se vrhá,

zuby, nehty zatíná mu v tělo;

a kdo smutnou ranou doražen,

s sebou na zem odpůrníka strhá.

Bojují tak – tak se nenávidí –

První všude v půtce jeví se

s mečem v ruce mladý Přibyslav,

volá velkým hlasem Adolfa

na souboj – i dostavil se hrabě

vůdci slovanskému.

Na sebe se vrhli oba –

Přibyslav co rána hromová –

starý hrabě vážně odporuje –

štěstí přálo Přibyslavovi.

Jeho mečem prohnán klesl Adolf,

a s ním padlo toho samého

nešťastného dne tři tisíce

nejlepších tvých statných bojovníků,

milostivý, jasný vojvodo!

Adolfe můj, druhu srdce mého!

ach, tys mrtev; pomstím, pomstím tebe!

Hroznou přísahu mou slyší nebe,

slyš i ty mne nade hrobem svým:

Celou bodrckou zem zpustoším,

celý bodrcký lid vyhubím!

První obětí byl Vratislav!

S oblaků se shýbá jasný Niklot,

vítá syna svého zabitého,

vítá nás všech, co zde ještě dlíme,

volají nás k sobě věční bohové.

Slunce krvavě skrz mraky svítíc

našich vrahů zástupy nám jeví;

připravte se k boji poslednímu.

Heslo naše budiž: Vratislav!

Vratislav! Vratislav!

Kdo to volá mého Vratislava,

kde jest synáček můj nejmilejší?

Propustil ho předce Jindřich z vazby?

Neříkala jsem vám vždycky, že ho

na svobodu Jindřich propustí?

Kde jsi, můj synáčku Vratislave?

Ejhle, kněžno, zde máš syna svého,

jako psa ho Jindřich dal udávit.

Syn můj! – oh – oh! Vratislave – dítě –

synáčku, slyš! matka volá, zbuď se!

Ó jak hrozně vypadáš!

Pukni, pukni, srdce mé,

já jsem živa a mé dítě mrtvo!

Synáčku můj drahý, miláčku můj!

Běda, že jsem tebe porodila!

Vyschly oči moje, nemám slzí,

abych tebe oplakávala.

Mnoho plakala jsem pro Niklota,

chotě svého, a pro národ dobrý,

jenžto v marném, tuhém boji hyne.

Vratislave, kdybys v boji byl

padnul slavně, jako otec tvůj,

umírnila by se bolest má.

Mužům souzeno jest bojovat,

krásná je smrt hrdinská,

ale tato! – Slyš mne, Přibyslave,

slyš mne, synu, nyní jediný,

vždy jsem k pokoji ti radila,

nyní, nyní vyzývám tě k pomstě!

Pomsti, pomsti bratra.

Maria, rodičko bolestná,

pomstěn i syn Tvůj!

Na kameni kámen nezůstal

z Jeruzalema!

Rozptýlen jest po světě

národ židovský, že ukřižoval

Syna Tvého!

Maria, Maria! pomsti, pomsti mne,

pomsti syna mého!

Vytrpěla, puklo její srdce!

Blaze tobě, matko, že jsi se

za svým miláčkem již odebrala.

Nelituji tebe, ale blahoslavím tě.

Pro tebe zde místa nebylo!

Žádna matka nemilovala

dítě svoje víc než Tetva.

Bouří zachvácena, poražena

leží celá moje rodina.

Já jsem posud vytrval,

Niklotovec poslední.

Stojím u nejhlubší propasti,

vida svého lidu záhubu.

Naši udržet se nedají,

již již vrhají se na vraha!

Nuže, vzhůru, vzhůru, lide můj!

Nejdem v bitvu, bychom zvítězili,

Již jsme bojovali dosti,

Jdeme v bitvu, bysme položili

Do mohyly meč a kosti.

Jdeme v bitvu, jdeme k smrti!

Vrahovi se v smrti nepoddáme,

Volní, věrní bohům umíráme!

Přijmete nás v síň svou, bohové,

Přicházíme k hodům, otcové,

Jdeme v bitvu, jdeme k smrti!

Smiluj se, o Pane, nad křesťany,

vrhej svoje blesky na pohany.

Kyrie elejson!

S námi jdi do boje, chraň vojíny svoje,

Síly do nás vlej, vítězství nám dej!

Kyrie elejson!

Věrný lid svůj slyšte, bohové,

ve své síle osvědčte se vrahům!

Běda, běda, síla vrahů roste!

Hrozivě se nad nešťastnou zemí

výš a výše k nebi zdvihá kříž,

ramena svá rozepínaje.

S kříže jedou zkázné hromoblesky,

porážejíce nás všechny, všechny.

Moře, pozdvihni se ze svých hlubin,

mořské vlny, přestoupněte břehy,

přes tu bídnou zemi valte se;

zmařte všechen lid zde dychající,

veškeren lid domácí a cizí!

Běda zemi, jenž mě porodila,

klesej, klesej do hlubiny mořské,

propadni se jako Vineta.

Takto zatracenci v soudný den

volat budou: Strhejte se, nebesa,

hory, zakryjte mě, země, otevři se!

Zahlť mě. – Už nastal soudný den

zemi té a lidu zdejšímu.

Znamení se množí, soud se blíží,

darmo vzýváš pomoc bohů svých!

Ku pomoci volej jediného

Boha věčného, jenž ve své zlosti

tvému národu jest soudcem strašným!

Vzývej Hospodina, koř se jemu,

milostiv pak budu lidu tvému.

Věřím v Boha tvého hrozného,

jenž nás všechny zahladiti chce,

věřím v něho jako v Černoboha!

Nebudu se klanět jeho hrůzám,

na vzdor jeho bleskům vytrvám,

věren zůstanu svým bohům! –

Vzhůru, vzhůru k boji! bojujte!

Sloužit bude, kdo živ zůstane!

V boji padlým kyne svoboda!

Bojuj, v boji padni, národe!

Ke břehu se plaví zbytky lodě,

ejhle! zasmušilí mužové

vystupují, je to Runský lid.

Bohové, co jste nás zachovali?

Nebědujte, Runští mužové,

ještě stojí svatý chrám Arkonský;

zde však klesly všechny svatyně

a lid zdejší všechen umírá.

Slyšte, slyšte, a hrůzou se zděste,

pakli ctíte věkožízné bohy,

rukou dánskou klesla Arkona,

shořel Svantovitův svatý chrám,

zpupný vítěz na ssutinách dlí.

Běda, v rumech leží Arkona.

By Arkona svatosvatá klesla,

udeřily na ni dánské lodě,

dánské lodě počtem nesčíslné,

ozbrojené reky zkušenými.

Naše lodě neměli jsme doma.

Naši reci statně bojovali

v krajích těchto v krutých bitvách vašich;

co však byli doma pozůstali,

bránili se statně nepřátelům,

klesajíce mečem vraha,

zubem hladu, jedem moru.

Širokými plameny se zdvihl

nenadále oheň z městské brány,

sáhající kolem sebe žravě,

až dosáhl svatosvatý chrám.

Ejhle, božská socha obrovská

zbořila se v moři ohnivém.

Aj tu nejvyšší kněz Svantovitův

k bohu svému skočil do ohně –

do ohně se za ním vrhal lid.

Běda! do Arkony svatosvaté

vítěz divoký se vedral a

postavil kříž nad zbořeným chrámem.

Lidu všemu, Slovanům všem byla

milostivým sluncem Arkona.

Shaslo slunce, už nám nezasvítí,

pusté temno nastává nám všem!

Svantovite, nejvyšší náš Pane,

tvoje svaté sídlo kleslo rumem,

tvá Arkona už už nepovstane,

kolem ní lká moře věčným šumem.

Svantovite, nebudou k svatému

chrámu tvému putovat poutníci,

nebude tě v čase žní radostných

národ slavit tobě děkující.

Věncem z klasů zralých ověnčený

kněz nejvyšší nebude Tě vzývat,

národ z blízka z dálky shromážděný

nebude ti chvalopísně zpívat.

Nebude tvůj obraz čtverohlavý

kolem do všech úhlů světa hlídat,

nebude v tvé ruce roh hojnosti

úrodu a obílí předpovídat.

Ticho, pusto bude na Arkoně,

živ tam bude cizí lid mlčící,

nebude tam ze slovanských krajin

přicházeti nároď tebe ctící.

Svantovite, částka lidu tvého

už už Bohu jinému se klaní,

všickni tvoji věrní brzo zhynou,

běda, končí se tvé panování.

Ejhle, bohové se odbírají

a my bychom měli zůstati?

Nebědujte – bohové se loučí

a my s nimi opustíme zem.

Matko! kde jsi, matko, matičko?!

Kdy pak vyhubeno konečně

v této zemi budeš, plemeno

nenáviděné? – I z vlčete

dravý vlk se stane, pakli se

dříve neubije. Tu máš, zhyň!

Což máš málo hříchů na své duši?

Chlapče, běž a matku nalezni!

Toho hospodaření zde v zemi

hrozím se. Ach, to jsou vyznavači!

Pane Bože! rač se smilovat!

Lev se blíží, lvovi ustupte!

Údy lidu slovanského roztrhal.

Sláva vojvodovi!

Vojvoda se blíží, sláva jemu!

Sláva krotiteli Slovanů!

Zmař jich zbytky poslední.

Běda lidu našemu,

jistá již jest jeho záhuba.

Utíkejte do lesů!

Poroba vás čeká, zhyňte radš!

Nechci vrahu sloužit, přijmete mě, bozi!

Za nimi se pusťte do lesů

a na moře! Kterých dosáhnete,

porážejte je, když vzdorují,

ostatní pak hoňte ke křestu.

Netrpím dél pohanů v té zemi!

Přinášíme krále Přibyslava

raněného – ještě život v něm.

Opatrujte ho a uzdravte ho,

nezačal on tuto těžkou válku,

ale sám k ní donucen byl lidem

zarytě a ztuhle visícím

na svých starých bludech zděděných,

lidem, vzdorovavším slovu, meči,

a teď v šíré zemi hynoucím.

Slabí v odporu jsou knížata,

nestojí-li národ za nimi,

snadno otvírá se ucho jejich

zisku osobnímu, vlastnímu.

Jistě podá se i Přibyslav.

Vojvodové pomorští se blíží,

krajanům svým přinášejí pomoc.

Za nimi jít mohou do lesů

a na moře, pomoc přišla pozdě.

Vítězně se rozléhají rohy,

soud svůj dokonal jest Hospodin,

kříž se zdvihá nad kleslými bohy,

pravdě ustupuje klamu stín.