POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. (Jednání první.)

Kolem mne se válečný ruch budí,

lodě cizím lidem ozbrojené

přicházejí, a zas odtud plavou,

synu, co se chystá? Milá matko,

nastává boj nový s vrahem starým.

Na ostrově tomto není déle

bezpečného místa pro tebe.

Matko, připravuj se k odjezdu,

zanese tě koráb k výspě tišší.

Jako bludné nebes oblaky

bez ustání táhnem po moři.

Stýská se mi po domácím krbu.

Každé zvíře má své doupě v lese,

ptáčík na stromě si chystá hnízdo:

pod našima jenom nohama

zmizela zem – – synu, kde jest cíl,

jenž nás čeká? K břehu domácímu

konečně tě vlna zanese.

Drahá matko, v syny důvěřuj,

večer svého života zas budeš

tiše trávit v domě chotě svého.

Nikdy pokojně jsem nedlela

v domě svého chotě. Co mne Niklot

z otcovského hradu vyvedl,

blízko vždy mi býval hlukot války.

Matko, vědělas, žes podala

ruku hrdinovi. Věděla jsem.

Pověst činů jeho budila

obdivení v mladém srdci mém,

a když poprvé jsem uviděla

reka v jeho síle mladistvé,

tu jsem tajně po něm zatoužila.

Když mne pak za choť svou vyvolil,

tu jsem byla ženou nejšťastnější,

pyšně po boku jsem jemu dlela,

v mnohý boj jsem jeho provázela.

Ano, drahá matko, vždy jsi mysl

statnou osvědčila, Niklotovy

manželky a vdovy důstojnou.

Když jsem se pak stala matkou,

strach mne pojal o své drahé dítky,

o tebe a bratra mladšího.

Duše moje předvídala bídu,

která rodinu :mou zastihla. –

V boji záhubném váš otec padl,

vidím propast hrozící i vám –

pouštíte se v marný, zhoubný boj. – –

Byť i jistá byla záhuba,

lépe zhynout, než tu bídu snášet.

Lid se nedá déle udržeti,

vraha zapudit chce – aneb umřít –

volá svoje přirozené vůdce:

syni Niklotovi nemohou se

vyhnout boji spravedlivému.

Ó co počínáte – s vámi není bůh!

bez moci jsou naši bohové –

jediný bůh pravý zvítězí! – –

Nevzdorujte bohu jedinému! –

Matko mlč, by nikdo tebe neslyšel,

by se nerozmohla nedůvěra.

Již jest náboženským rozbrojem

příliš podkopána síla lidu.

Všechny jiné země slovanské

vyznávají dávno Krista pána –

jenom náš lid jemu vzdoruje. –

Nová víra – jinde požehnaná –

záhubnou se stala v těchto krajích. – –

Kéž, ó kéžby byli zavítali

k nám až svatí bratři, Cyril a

Metud – byli by jak na Moravě

získali též srdce našeho

lidu, blahé pravdě přístupného.

K nám však kazatelé přicházeli

s křížem v jedné, s mečem v druhé ruce,

s blahověštbou přinášejíce

místo pokoje – boj nekonečný –

místo spásy – porobu a bídu. –

Odpusť mateřské mé úzkosti,

Půjdu k vojvodovi Jindřichovi.

Důvěřuji v jeho velkodušnost,

neoslyší vdovu Niklotovu,

matku vaši těžce zkušenou.

Matka smí se k jeho nohoum vrhnout,

prosit za své děti, za svůj lid.

Prosit nesmíš matko, nikoli!

Přibyslave, obměkčit se nech.

Slyš mne, ty jsi z Niklotových synů

nejstarší, tys přirozený kníže

lidu Bodrckého, ty se nemáš

odříkati práv a povinností

po svém velkém otci zděděných:

bojuj šťastně v čele lidu svého!

Chci tě poslechnout a na lodi

dále táhnout na vysokém moři –

avšak u mne – ku ochraně mé

nechej svého bratra Vratislava!

Na ostrově už ho více není,

započal boj v tomto okamžení.

Nuže tedy – do hrozného boje

provázej vás požehnání moje, –

též jsem odhodlána s vámi jíti –

vám jest zasvěceno moje žití.

Když vás poraněné přinesou,

matička vás bude opatrovat,

rukou svou vám rány zavazovat, –

když vás mrtvé z bitvy vynesou,

tlouci přestane i srdce mé.

Svantovit nám pomoc posílá!

Četné Ranské lodě plavou k břehu,

silnou ozbrojené posádkou,

větrem vlaje svatá stanice.

Svantovitův kněz se blíží!

Sláva Svantovitovi!

Přibyslave, vojvodo a králi!

Nejvyšší kněz Arkonský

odevzdává tobě k svaté vojně

drahé chrámu poklady.

Kníže Ranský posílá ti

svého syna Jaromíra

s tisícem svých bohatýrů,

aby ve tvých řadách bojovali.

Slyšte všickni, všickni bojovníci

slovanského rodu slavného!

Ejhle tu váš vyvolený král!

Tu váš vůdce – vaše mocná hlava!

Jako údy těla vyplňujte

moudrou vůli krále Přibyslava!

Co on káže, věrně vykonáme,

za krále a za vlast život dáme!

Osvědčte se jako rekové,

jakož hajitelé staré víry,

starodávných mravů našich otců!

Záhubně se v boje vrhejte

jako lítí lvové na vraha!

Ale národe můj, milosrdným

budiž k zajatému, k raněnému,

dokaž, že již dávno vykonáváš,

k čemu tebe teprv přinutit

chtějí lícoměrní křesťané!

Sláva tobě, králi Přibyslave!

Huhá! – Veď nás do krutého boje!

Pán chce honit, zvěř mu nahánějte!

Při tom však se na pozoru mějte,

aby k úrazu jste nepřišli,

šelmy jsou zde liškou podšity.

Ba mníš, že je už už v pytli máš,

tu se šelma k tobě obrátí

a teď začne honit tebe, brachu!

Čert mne zanesl do této země –

doma jsem se tolik nenaklel,

jako tady mezi pohany.

Života zde není člověk jist!

Slovana zde porazíš a tam

zase stojí na nohou a jak

líté zvíře na tebe se vrhne.

A zde blízko moře zvláště straší!

Syni Niklotovi provádějí

svoje rejdy nyní na moři,

kořistí a lupem se živíce;

na sta lodích plavou sem a tam,

a kam dopadnou, tam běda tvoru;

zvláště trpí prý tím Dánové.

Na štěstí jen málo lodí mají,

na moři škod málo nadělají.

Hoj, zpívejme a trubme: hej!

les hluboký se rozlíhej!

Zdvihá se jelen na nohy

a jeví pyšné parohy,

a skokem v dálku ubíhá,

za ním se borem rozlíhá:

Trará! Trará!

Hej, hoňte tišej! potichu!

Slovan je blízko, pohříchu,

a postaví se na nohy

a ukáže vám parohy,

a odpoví vám na váš zpěv

písní, že ztratíte svou krev.

Trará, trará!

Bábo, co tě napadá?

Veta už je po Slovanech!

My sme je už porazili.

Já je také honíval

na těch honbách křižáckých.

A od doby smrti Niklotovy

všechna síla jejich zlomena jest.

Dřív se proti myslivci

v odpor postaví zvěř lesní,

nežli proti nám se zdvihnou

zbytky zdejších Slovanů.

Samojediný se dám

beze strachu na cestu

celou zemí Bodrckou.

A co zbylo Slovanů,

před námi se rozuteče,

taková z nás hrůza jde,

protož hoňme vesele!

Opusťte své skrýše, drazí bratří,

zjev se zbytku nešťastného lidu!

Velik, mocen, šťasten byl náš národ,

jeho děti byly četní jako

vlny mořské, jeho synové

byli silní jako bouře mořské. –

Padli syni rodu našeho

jako na jeseni suché listí.

Širošírá zem se zčervenala

teplou, drahou krví synův svých.

Jenom málo zbylo nás, a těm

jesti skrývati se v jeskyních,

v lesním houští, v tajném nitru země.

V bytech našich mešká cizinec.

Jemu patří mléko našich stád,

jemu našich polí úroda,

jemu našich úlů sladký med.

Ještě ale neležíme v mohyle,

ještě nesesláblo naše rámě,

ještě můžem jako naši otci

mečem máchati a kopím házet.

Posud nesloužíme cizinci,

posud nevzýváme jeho boha

hrozného, jenž naši zkázu chce.

Doufá sirá zem, že její děti,

co teď bloudí v cizích krajinách,

k ní se zase všechny navrátí.

Doufá sirá zem, že bude píti

pyšných, cizích násilníků krev,

dél že zneuctívat nebude

její svatou půdu noha cizí.

Dlouho mlčel naší zbraně zvuk,

myslí vrah, že zlomil naši sílu;

v spánku leží jeho vůdcové,

naši knížata však bdějí! –

Přátelé! tu vizte syny dva

slavných našich rodin knížecích:

hle, zde Vratislav, syn nejmladší

Niklotův – a tuto Lubomír,

poslední vnuk knížat Lutických;

Oni povedou vás v dnešním boji! –

Doba dozrála a volá k činu! –

Otce mého mohutného duch

mešká mezi námi – zve nás k boji –

otrokem kdo nechce býti: bojuj! –

Nechcem otročiti cizincům!

Cizí jarmo svrhnem nebo zhynem! –

Je i Lutický lid mezi vámi?

Ano, my jsme z vlasti Lutické!

Zdaž pak také tam se zmáhá lid?

Vnuku velkých knížat našich!

zle to stojí ve tvém domově,

hůře nežli v těchto krajinách.

Síly zbylo lidu zdejšímu,

by se zdvihl proti cizincům,

ale v bídné zemi Lutické

Albrechtovou rukou železnou

utlačena všechna síla lidu!

Doufám, dokud do posledního

nevyhynul tam lid domácí,

uslyší mne, až jej vyzvu k pomstě.

Toužím po zápasu s Albrechtem –

cílem mým jest Branibor!

Zde si odpočiňme, zde je milo,

zde je ticho; jakby války hluk

nikdy nebyl vniknul v tyto kraje.

Nezůstalo známky, že i v těchto

utěšených, tichých končinách

před nedlouhým časem zuřil boj!

Nejskvělejším tenkrát křesťanským

hrdinou jste vy byl, pane hrabě.

Vaší rukou přemožen kles v boji

Niklot, mohutný rek slovanský.

Náhodou víc než mou zásluhou! –

Pane hrabě, račte dovolit,

velmi byste se mně zavděčil,

kdybyste chtěl vypravovat

o křižáckém tahu naproti

Niklotovi. Byl jsem tenkráte

v zemi svaté a pak později

ve Vlaších, a nedostalo se mi

bližší zprávy o slovanské vojně.

Proti Niklotovi výprava

dřívější se nepodařila.

Tu si předevzal náš vévoda,

vynaložit veškerou svou moc

k podmanění zpurných Slovanů.

Polovice říše německé

vydala se za ním do Slovan.

Dánsko vyslalo své koráby,

aby pomáhalo pokořit

úhlavní své nepřátele a

starodávné soky na moři.

Odpor Slovanů byl tuhý, vzdorný,

avšak ustupovat museli

nepříteli mnohem četnějšímu.

Kraj svůj bráníce krok za krokem

ustoupili v tuto krajinu.

Niklot usadil se ve Verlově.

Jednoho dne oba jeho syni,

útlí, nedorostlí mladíci,

setkavše se s vojem německým,

zpátky do Verlova utekli.

Tu je vítal otec zlostně: Baby,

co jste nezůstali na bojišti?

A sám ozbrojiv se starý kníže,

poslední své reky volá k boji.

V jejich čele ku předu se žene,

daleko je všechny nechaje

za sebou – já právě náhodou

se svým oddělením naproti

němu jsem se touže cestou bral.

Tu on jak hrom na mne udeřil,

na mém dobrém pancíři se jeho

kopí zlomilo – meč vytasil –

v tom mu ale předešel můj hrot –

bez hlesu a bez života klesl

s koně na zem slavný hrdina.

Bylo viděti, že hledal smrt.

Rozhodl se osud Slovanů,

věhlasné své hlavy zbavených.

Nastal mezi nimi zmatek i

utekli se do lesů i na

koráby, i živí se tam lupem.

Běda dánským loděm, dánským břehům –

nás však nechávají na pokoji.

Nemyslím, že pokoj vytrvá.

Zajisté se budou Niklotovci

hlásit o dědictví po svém otci,

pakli se jen příležitost udá.

To si myslí také vévoda.

Rád by se byl s nimi vyrovnal.

Naši víru měli přijmout a

v ochranu se poddat Jindřichovi,

pak jim postoupit chtěl milostivě

díly otcovského dědictví.

Nepřijali toho návrhu.

Jak jen možná jest, že Slované

posud odporují pravé víře?

Já se tomu pranic nedivím.

Biskupi jsou zlými pastýři,

rádi s těla bídných Slovanů

s vlnou kusy masa trhají,

a pak nerozumí jejich řeči.

Aj tu každý snadno nahlédne,

proč je marné jejich kázaní.

Odpusťte mi, milý faráři!

Přisvědčit vám musím, bohužel,

nejsou biskupové dobrými

pastýři, však nechávají předc

ovčičky své na živu, vy ale,

páni od meče, vy štvete je

jako zvěř, až dech a duši ztratí.

Pravdu máte, milý faráři.

Kdo však vyzýval k těm ukrutnostem,

kdo nám přisliboval odpustky

za vše hříchy spáchané v té zemi?

Kdože – nežli papež – biskupi?

Odporujte, pane faráři!

Slze krvavé jsem plakával

nad tím přenešťastným národem!

Nenávidím nevěrný ten lid,

ani dobré žilky nemá v sobě.

Ó, má mnohé dobré vlastnosti:

hostinný je – drží slovo dané – –

Zarytý je do svárů a hádek,

jako žádný národ na světě.

Činíte mu křivdu! Přisámbůh! –

Slovan není ode narození

vojínem a vydobyvatelem.

Pilnou rukou pole vzdělává,

obchod provádí a v housle hraje –

při tom mír a pokoj miluje.

Když však brániti se má – tu ovšem

pevně postaví se na nohy.

Silně, neustupně zastává,

co se jemu právem býti zdá,

byť i za to život dáti měl.

Nade všechno miluje však volnost! –

Je mi známa starodávná pověsť,

v níž se dobře líčí povaha

lidu slovanského za času,

když se ještě bránit nemusel

vydobývajícím cizincům...

Náš pan farář píše kroniku

lidu slovanského. Zná on děje,

příhody a mravy Slovanů,

jako nikdo jiný. – Prosím vás,

vypravujte, pane faráři,

poslouchám rád staré pověsti.

Když jest Mauric, slavný řecký císař,

v poli ležel proti Avarům,

mužů tré se k němu přivedlo,

mužů cizích neozbrojených. –

Po boku jim visí varyto.

„Mluvte, kdo jste? kde jest domov váš?

Co vás přivedlo až v tento kraj?“

„„My jsme Slované, náš domov leží

v dálce daleké až na pomoří

mezi půlnocí a západem.

Chán Avarský vyzval našeho

krále, aby ve vojně mu přispěl.

Marné zůstalo však vyzvání to,

a my vydali se na cestu

ke chánovi lidu Avarského,

bychom omluvili krále svého. –

Doplnil se měsíc patnáctkráte,

nežli cestu svou jsme dokonali.

Ke chánu jsme promluvili řkouce:

Pokojně jsme živi ve své vlasti,

jenž v svém lůně nemá železa,

lid náš bojovati neumí;

pilnou rukou pole vzděláváme,

rádi obchodem se zanášíme,

nade všecko milujeme hudbu. –

Hrozným hněvem rozpálil se chán,

zabránil nám cestu zpáteční.

Sprostivše se jeho tuhých vazeb,

přišli jsme sem pomoc hledajíce

před tvou tváří, jasný císaři! –

Širošíře slaví se tvá moc,

chválí se tvé srdce milostivé!““

Vlídně slyšel císař jejich zprávu,

poslouchal hru jejich na varytě –

a pak propustil je do domova – –

Tuhle v houštině se něco hýbe,

snad to zvěř – – aj chlapec – co se skrýváš?

Pomodli se Otčenáš a Věřím – –

Jsi-li pokřtěn? Nejsem. Co že nejsi?

Vezměte ho, pane faráři,

pokřtěte ho, chci mu kmotrem býti.

Nechejte mne – otče, na pomoc!

Chraň Bůh, abych nutil ke křestu.

Huhá! Co to? Les se hemží lidem

ozbrojeným – jsou to Slované! –

Rychle pospěš na hrad o pomoc!

Vzdejte se nám – marný bylby odpor!

Ha, ten mladý štír mne dobře uštíp –.

Co to pravíš? Což nic neslyšíte?

Jsou to zvuky, jako hladových

vlků vytí, hrůzu budící.

Narážejí na mé ucho hlasy

temné, divé. Já ty zvuky znám,

to je válečný křik Slovanů! –

Milostiv nám budiž Hospodin,

pakli pohané se pozdvihnou –

nás je hrstka v těchto krajinách.

Pokoj hluboký je v šíré zemi,

ještěr slovanský jest pošlapán,

nemůže již hlavy pozvésti.

Toť vy neznáte ten národ, pane.

Slovan tuhé živobytí má,

rozsekejte ho, a ještě žije.

Ejhle patřte – z lesa letí jezdec ;–

ano – je to sluha hraběcí –

hrabě vyjel na lov do lesa –

jistě padl v ruce Slovanům.

Spusťte most! – Hej, pojď sem nahoru!

Slyšte, slyšte, divý křik se blíží.

Od Slovanů zajat jest náš pán –

přepadli nás – na pomoc mu jděte! –

Rychle otci mému na pomoc! –

Kolik Slovanů as jesti?

Kdo je může všechny spočítat?

z houští, z jeskyň, z bahnišť, ze země

vystupují jako noční stíny,

a dav jejich roste bez ustání.

Dvě stě ozbrojenců vezměte,

rychle ku pomoci hraběti! –

Rychle, neváhejte pro Boha! –

Slované se berou v tuto stranu,

jistě na náš zámek udeří...

Vidět jich jest ve výsece již.

Divoký hluk jejich děsně šumí,

jako jekot rozbouřených vod,

blíž a blíž se valí povodeň,

každý na své místo pospíchej! –

Huhá!

Co se peklo otvírá?

Huhá!

Také v hradě nepřátelský křik?

totě zrada! – –

Každého povstalce ubijte!

Jako stáda vlků blíží se

k hradu jejich davy.

S vámi na sto sáhů kéžbych

se propadl!

Ejhle, už jsou u samého hradu!

Vojínové, pozor! odražte je,

lijte na ně smolu horoucí.

Zůstaňte zde, nepustím vás z místa! –

Co ty? – ty se s mečem v ruce stavíš

proti pánu svému – proti mně?

Za pána jsem neuznal vás nikdy! –

Kyjem tebe porazím! Most klesl,

Slované se derou do hradu! –

Ejhle blíží se k nám Vratislav,

statný nejmladší syn Niklotův,

po boku mu kráčí Lubomír

z Lutického rodu knížecího,

mezi nimi hrabě zajatý...

Sláva, sláva tobě, Vratislave!

Vítáme tě v hradě otce tvého!

Otče, otče můj, ach otče můj!

Sláva tobě, synu hrdinského,

velikého krále Niklota,

vítáme tě v hradě otce tvého,

silná buď jak jeho ruka tvá.

Životem se tobě nabízíme,

zhynem v boji aneb zvítězíme!

Veď nás na vraha! Huhá! huhá!