POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. (Jednání třetí.)

Unavena jsem a nemám dechu,

nemohu dál jíti ani krok.

Ponesu vás, slečno, dovolte!

Nechejte mne trochu odpočinout.

Slyšte, to jsou hlasy německé –

naši krajané jsou na blízku!

Pojďte se mnou, rytíři, je hledat.

Zatím, Lubomíre, zůstaňte

u Anny. My hned se navrátíme.

Moje Anno drahá, jak je vám?

Jižjiž jsem se trochu zotavila.

Kéž bychom již byli v německém

táboře. Zlé tušení mě mučí.

Pojďte, pospěšme si za otcem.

Co to vidím? Anna s Lubomírem?

Stůjte! Ustup, jdi nám z cesty, chlapče!

Kam se odebíráš se zajatou?

Kam tě vede v noci tajná cesta?

Proč ty nejsi v čele svých vojínů?

Každý jdeme vlastní cestou svou.

Oba máme cestu společnou,

pročež od tvé strany více nepůjdu.

Stejnou cestu více nemáme.

Tuším, kam se s Annou ubíráš –

ty jsi na útěku k nepříteli! –

Mlč a odeber se, nechci si

připomenout, že jsi Krukovec!

Ve mně shasla mého rodu zášť.

Lubomíre, zapomeň i ty

na nešťastnou hádku našich otců,

zapotřebí jest nám svornosti

v tomto boji – jinak zhynou všickni.

Což jsi nepřislíbil věrnost králi?

Což jsi zapomněl, že všechna bída

lidu našeho svůj původ měla

v rozbroji a sváru vlastních knížat?

Lubomíre, neopouštěj nás,

nejdi k vrahu, nedůvěřuj jemu –

odmění se tobě nevděkem;

dej mi ruku, vrať se se mnou zpátky!

Ustup, tvář tvá jest mi protivná.

Nenechám tě, musíš se mnou jíti.

Vari, silnější mám rameno.

Ano, ty jsi starší, silnější,

avšak, Lubomíre, seslábneš,

odřekneš-li se svých krajanů.

Jako z půdy vyvrácený strom

nezakořeníš se v zemi cizé,

uschnou tvoje větve zelené,

nepozvedne se pak víc tvůj vrchol.

Pyšné tvoje čelo bude se

muset kořit vrahu cizímu.

Jak ti možná bude dýchati,

živu býti v cizí krajině?

Lubomíre, neopouštěj nás!

Lubomíre, otec již nás volá! –

Pojďte, Anno! – Vari, chlapče, ustup!

Žena svedla tebe z pravé cesty –

nuže tedy, mečem rozseknu

svazek, jenž tě pojí s naším vrahem.

Ha, stůj! – braň se! Dobře udeřils!

Trestu pro svou zradu neujdeš.

Jsme u cíle – vojvoda je blízko.

Pospěšte si! Již se rozbřeskuje. –

Co se nehýbáte, Lubomíre?

Slova umrlého zní mi v uchu.

Kdo tu leží mrtev? Jaromír!

Ještě chlapec byl – mou padl rukou –

nebudu se chlubit činem tím;

a co mluvil, začíná se teprv

nyní rozléhati v duši mé.

Jmenoval mne zrádcem – a já jsem

zrádcem, pakli s vámi půjdu dál.

Slyšela jsi jeho slova, Anno –

dražší jsi mi nežli život můj,

řekni, mám-li zůstat, mám-li jíti s tebou?

Nyní v okamžení posledním

na rozpacích jste a váháte?

Čiňte, co se líbí, ale rychle,

nebezpečné jest nám váhání.

Anno, nemožná mi s tebou jíti,

skutečným-li nechci vrahem býti.

Měj se blaze, dívko milovaná,

památka tvá ve mně vytrvá.

S Bohem! na věky se neloučíme,

tajný srdce mého hlas mi praví,

že se ještě jednou uvidíme.

Vaším dlužníkem já zůstanu.

S Bohem – naposled mi s Bohem dala,

s sebou všechno moje blaho vzala,

zmizela jak krásný klamný sen,

zcela jsem zas nyní opuštěn. –

Ha! zde k mrtvému jsem přimražen.

Mrtvý, oči otevřené máš,

s výčitkou je na mne upíráš;

zavřena jsou bledá ústa tvá,

posud však se ve mně rozléhá

hlas tvůj – jako rána hromová.–

Nemohu víc do své ruky vzíti

meč tvou teplou krví zbarvený.

Beze zbraně, s hlavou sklopenou,

jako přemožený vracím se

k opuštěným spolubojovníkům.

Do močálu dostali jsme se,

nemůžem dál jiti ani krok,

koně v bahně po krk boří se.

Jaks nás vedl, ty slovanský pse? Ha ha!

Ještě věříte psu slovanskému?

Cestné vyplatí se tobě hned.

Přičinění mé se podařilo,

ha ha! bohatě jsem zaplacen.

Odveďte a utopte ho hned

v bahně, do něhož nás zavedl.

My kraj neznáme a věrného

průvodčího nelze dostati.

Nejen všechen zdejší lid, i sama

půda nepřátelsky k nám se má.

Nesčíslné roje jezdecké

oblétají nás co krkavci

do neschodných míst nás loudíce.

Nenadále zjevují se

a tratí se zase příšerně,

jakoby se v zemi ukryli.

Tato žena nabídla se nám,

že nás suchou cestou vyvede.

Nevěřte jí, pane, také jest

z plemene nám nepřátelského.

U sebe má dítě – dítě to

rukojmím nám bude za ženu.

Ženo! je to tvoje dítě? Moje.

Znáš-li dobře tuto krajinu? Znám.

Vyvedeš nás z bažin? Vyvedu.

Pakli neprávě nás povedeš,

zaplatíš to smrtí, ty i dítě.

Babo, slyšela jsi dobře? Dobře.

Vypadá jak čarodějnice,

opakuji, nevěřte jí, pane.

Uši otevři a slyš mě, slyš:

Pak-li z bahniště nás vyvedeš,

odměním se tobě bohatě;

dopustíš-li se však podvodu,

pak tě koňmi roztrhati dám,

tebe a tvé dítě. Slyšelas?

Slyšela. Nuž, přivažte ji k hlavě

koňovi a nechejte ji napřed

jít a pozor na ni dávejte,

aby neutekla. Nuže jděte!

Jistým krokem žena postupuje,

pod nohama pevnou půdu má.

Také za ní kůň si vykračuje

pevným krokem. Jak se úzká cesta

bahnem divně kroutí sem a tam.

Není možná bez průvodčího

z toho močálu se dostat ven.

Ó, jak zdlouhavě se pochod děje,

jako husy, jeden za druhým

táhnou moji statní vojínové;

je to k popukání smíchem, zlostí. –

Jindřich k hradu Verlskému se blíží

skokem jako rozdrážděný lev,

a já brodím se zde bahništěm.

Kdyby vrah teď na nás udeřil,

zle by bylo; pevnou pod sebou

půdu musí cítit noha má,

mám-li v pěsti pevně držet meč.

Co to? Nepořádek – přišli s cesty;

což se zase v bahně boří?

Pane, běda, žena podvodnice

zavedla voj do bahniště hloub.

Rázem sprostila se vazeb a

na útěk se dala s dítětem;

chvílkami se pozastavujíc

šklebila se na nás. Za ní se

mnozí jezdci hnali. Běda jim,

všickni v bažině se propadli.

Nastal zmatek. Přední vojáci,

nevidouce cestu před sebou,

začali se hnouti nazpátky;

koně hloub a hloub se bořili,

v nepořádek přišel celý houf,

každý chce jen sebe zachránit.

Zvolna! netlačte se! Stůjte, stůjte!

Vůdci, udržujte pořádek!

Co to? Přibyslav nás dohonil,

jeho jezdci obklopují nás,

zde se blíží jeho hlasatel.

Přibyslav král tebe vyzývá,

abys se svým vojem se mu vzdal.

Na místě, kde stojí vojsko tvé,

nemožno ti bitvu podniknouti,

nemožno ti ani uprchnouti.

Smilujte se někdo nade mnou,

prožeňte mi mečem srdce bídné,

přistoupněte ke mně, náčelníci,

raďte, jak se máme chovati!

Odhodláme-li se k odporu,

v těchto močálech pak zhynem všickni.

Vůdce náš, tvou povinností jest

vojsko darmo neobětovati.

Nezbývá nic v našem postavení,

nežli Přibyslavovi se vzdáti.

Přines meč můj Přibyslavovi!

Širošírá krajina se hemží

bojovníky nepřátelskými,

postupují blíž a blíže k nám.

Nepřekvapuje mne jejich příchod,

připraven jsem k jejich uvítání,

zápas krvavý nám nastává.

Ty jsi dnešní noci vyšel z hradu

podívat se na německé vojsko,

ještě jsi mi zprávu nepodal,

co jsi viděl? Zdali jsme my s to,

ubránit se jejich návalu?

Snad jsi mluvil také s vojvodou?

Nedoufal jsem, že se navrátíš.

Lubomíre, co jsi učinil?

Krásná žena tebe zavedla,

že ses vrahům našim úhlavním

přiblížil, že snad již zradu strojíš –

mohu-li ti ještě důvěřit?

Netajím, že Annu miluji,

ji a otce jejího jsem dnes

v noci na svobodu provodil.

Kdybych však byl zradu zamýšlel,

nebyl bych se více navrátil.

Lubomíre, jak ti možná jest

na ženu jen pomysliti v době,

v které bídný strmácený lid náš

poslední své síly namáhá,

by se sprostil jarma cizího.

Oheň pošmourný ti v očích hárá,

nevěřím ti více, Lubomíre.

Byl jsem slabým věru pošetilcem,

že mě slova Jaromírova

na mé přímé cestě zadržela,

jiskru, která ještě v tajném nitru

srdce mého slabě doutnala,

tys ji, Vratislave, rozdmychal,

a již plamenem zas ve mně hoří;

nevěříš mi – nuže nemůžeme

dále jíti cestou společnou.

Roje nepřátelské blíží se

četné jako mraky, když se k bouři

se všech nebes koutů sbíhají,

vojevoda Jindřich sám je vede.

U sebe má stroje dobývací,

jakéž v zemi vlaské uviděl,

jsou to nebetyčné netvory –

běda zámku – vrahy zde již máme.

Vratislave, synu Niklotův!

Vyzývá tě Jindřich vévoda:

vzdej se jemu! Bude milostiv

tobě a i Přibyslavovi,

bratru tvému, složíte-li zbraň,

přislíbíte-li mu věrnost – a

dáte-li se oba pokřtiti –

pak vás čestně přijme na svůj dvůr.

Nebojujem jenom pro výživu,

bojujeme pro svobodu svou,

bojujeme za věno svých otců,

národu a Niklotovcům patřící!

Hotovi jsme potýkat se vždy,

dokud zbude jeden z nás jen muž!

Znám já sílu hradu vašeho,

dlouho udržet se nemůžete.

Aj, i vás tu vidím, pane hrabě,

ovšemť znáte sílu zámku, v němž jste

velitelem a pak vězněm byl. –

Přicházíte, abyste snad zase

převzal velitelství toho hradu,

jenž se vám tak snadno z rukou dostal?

Čili vracíte se do zajetí,

z něhož jste dnes v noci tajně prchnul?

Ztráta zámku sklíčila mě hanbou;

buď se vrátím do něho co vítěz –

aneb zhynu – ale neustoupím.

Vratislave, dobře rozvažte;

zámek vojskem mým je obklopen,

ne-li mečem, přemohu vás hladem.

Hluch jsem pro všechno, co pravíte,

slyším jenom jeden hlas a ten

káže mi, bych do posledního

okamžení zámek věrně bránil,

ještě doufám v pomoc bratrovu.

Běda, běda, klesá Vratislav!

Proboden jest šípem – běda nám!

Šípem raněn padl Vratislav!

Jest mi, jakoby se přede mnou

temno bylo rozdělilo bleskem,

cestu k cíli ukazujícím.

Místo Vratislava nyní já

rozkazuji v této pevnosti.

Slyš mě, vojevode Jindřichu,

slyš mě, Lubomíra, potomka

knížat Lutických a nynějšího

velitele hradu Verlského:

Byť i na delší čas nebylo

možná udržet se v těchto hradbách,

avšak bez zápasu krvavého

nevydobyl bysi vítězství.

Vévodo, slyš: Odevzdám ti zámek –

přislíbíš-li těla bezpečnost

Vratislavovi a slovanským

vojínům všem s ženami a dětmi,

jež se v tomto hradě zdržují!

Přísahám! Ať padne tedy most!

Ha, zrada! nepusťte sem vraha!

Jen dál, dále, ztečena jest brána!

Hrabě, pojďte do náručí mé!

Zrádce! vezmi odměnu zde svou!

Rána platí vám, já nejsem zrádcem!