Poslední bratr na Sázavě.

Nestýskej sobě, pane můj,

na věrné na Pražany,

žes k cizincům se utíkal,

proto jsi v kletbu daný.

Včera ti přišli na pomoc

a dnes již soku tvému,

však zejtra jámu vykopou

jak tobě, tak i jemu.

Domácí svár ten hotuje

vždy nepříteli cestu,

zkazí ti svatbu, zatím vrah

si přijde pro nevěstu.

Nechci tě rmoutit, pane můj,

nebť vzácným jsi mi hostem,

však vzácný i ten okamžik:

slyš pravdu v rouše prostém.

Ta pravda hrdá, stydlavá,

jen k nám na nocleh zajde,

a čím je trpčí vám, tím spíš

pak u nás chleba najde.

Jsem hrobník, zvyklý slíkat lež

a pravdu pochovávat

a věřím, nahá pravda jen

že bude z mrtvých vstávat.

Dnes tomu rok, co pochoval

sem tajně, vlastní rukou

nejbolestnější pravdu, co

nám dávno trpkou mukou.

Než zejtra vyjde slunce z hor,

ukáži hrob ti v lese,

vroucně-li se tam pomodlíš,

ten hrob tě k trůnu vznese:

Bylo nás málo; počítám

se k nám, že Sázavskému

sem sboru sloužil, zpívaje

s ním rázem k bohu svému.

A se mnou na sta chudiny

zpívalo nebi slávu,

a každý srdce pokořil,

ne roucho jen a hlavu.

Pobožná píseň, máteřským

když zvukem k nebi letí,

stane se církev matičkou

a bůh k nám volá: Děti.

Však odpusť mi tu zpomínku,

to přešlo, – vím to bolně –

jen když mi teskno, zalkám si

ten zpěv, tak mimovolně.

A vždy mi lehko, zpívám však

jen kradmo, jen po tichu,

vždyť propadnul bych dostižen

snad kletbě nových mnichů.

Jich opat, ovšem cizinec

a tebou usazený –

je zlý – však víš, i tebe hnal,

proto žes poražený.

Ne, nehněvej se – pravda to

a tvá to vlastní vina.

Co dál – nu vždyť jsi živ a zdráv,

doufejme v hospodina!

Prozatím hotov si bezpečně

u hospodáře svého,

snad kolébavkou bude ti

lÓs bratra Sázavského:

Bylo nás málo, ale svár –

náš bratr nedomřivý –

měl stálou bitku s každým z nás

a přec byl pořád živý.

Při službách božích pokrytec,

vstával i lehal s námi,

nešel nám s krku, hodoval

a pil i zpíval s námi.

Ba neměli jsme oddechu,

až jednou čista z rána

ne sváru jen, i bratrům všem

se otevřela brána.

Za branou čerstvých mnichů sbor

nám dával milou zprávu,

že knížeti se zráčilo

dokončit naší slávu.

Opata s bratry, hrobaře –

vše rázem vyhozeno,

a v teplé naše hnízdo těch

ledňáků nasazeno.

Kdo z nás chtěl mnichům otročit

a zpívat po latině,

směl jednou za den přisedat

tam k stolu do kuchyně.

K té hanbě nikdo nesvolil,

každý z nás cosi hlavou

jen pokynul, než rozžehnal

se s rájem nad Sázavou.

A pak se pustil žebrotou

a za každý kus chleba

dal výstrahu s tím příkladem,

že svorné lásky třeba.

To símě vzešlo v národě,

již dozrálo i v klasy –

kdybys byl žencem obratným,

zbudil bys nové časy.

U kláštera tam zaklepal

jen jeden mezi všemi,

však to již bylo po letech

a k tomu kmet byl němý.

Na bedrách vlekl truhlu svou,

do níž se kladl v noci:

nahlídli tedy, služný zpěv

že není v jeho moci.

Nahlídli, že jim nebude

obtížným dlouho hostem,

a že jen přišel ulevit

svým vetchým, starým kostem.

Či kletbou, či snad modlitbou

ten ret se pohyboval –

co na tom? že je šíleným,

nikdo nepochyboval.

V zákoutí církve, v truhle své

tam klečel neustále,

až jednou mnichů celý sbor

vyděsil nenadále.

Uprostřed hÓry – v půlnoci

když postní byly časy,

tu v celém sboru najednou

jak divem ztichly hlasy.

A z krypty v středu kostela

vyřítil houf se stínů,

jako za dávna zpívaje

čest, slávu hospodinu.

K oltáři spěli – klenbou teď

jak hromem roztrženou

vylítli. – Kdož tam ještě stál

s tou rukou rozpřaženou?

Kdo vzýval jasná nebesa

nejhlasněj mezi všemi?

kdo teď tu kletbu provolal?

aj, to ten žebrák němý! –

Po kletbě zapad v truhlu svou

ten pokrytec podvůjný;

zkřiknul však ještě mroucím rtem:

„Hospodi, pomiluj ny.“